Busan

Busan je druhé největší město Jižní Korei a nejvýznamnější přístav pro lodě plující do Japonska. Také zde žije mnoho cizinců z celkových 3,7 milionu obyvatel. A hlavně zde mají oproti Soulu teplejší počasí a dlouhé písčité pláže.

 

Mimochodem, Busan je to samé co Pusan. Někdy se píše tak a jindy zase onak. Důvodem je to, že před několika lety si jihokorejci zjednodušili pravopis a někdy bývá Busan napsán postaru - Pusan.

Já jsem se do Busanu vydala vlakem, což je asi nejrychlejší způsob přepravy. Také tam létají letadla ze Soulu, ale je to poněkud finančně náročnější. Vydala jsem se tzv. nočním vlakem. Ve 22:50 vyjíždí  ze Soulu a do Busanu dorazí ve 4 ráno. Jednosměrná jízdenka stojí přes 400 Kč. Kdybych jela nejrychlejším vlakem KTX, cesta by trvala jen dvě a půl hodiny. Ale zaplatila bych téměř dvojnásobek. Dává to smysl - dvakrát rychlejší = dvakrát dražší. Mně se více hodilo strávit noc ve vlaku než si hledat v Busanu hotel.

Bohužel tenhle vlak je normální se sedačkama, žádné lehátka tam nejsou, i když jede v noci. Přece jsem se ale trochu vyspala. Ve čtyři ráno jsem mžourala na busanském nádraží a uvažovala, kam teď jít, když je venku tma. Hodinku jsem zůstala na nádraží (mimochodem velmi čistém a moderním). Docela dost Korejců uvažovalo stejně jako já a bez rozpaků se tam rozvalilo na lavičkách. Já jsem si zatím plánovala kam se podívám.

Za hodinku jsem se vydala do Yongdusan parku, kde stojí Busanská věž. Vyhnula jsem se jediné málo bezpečné čtvrti naproti nádraží, kde žije hodně cizinců, zejména Rusů. Na kopečku pod Busanskou věží jsem čekala na východ slunce a pozorovala postarší Korejce, jak spolu cvičí. Bylo teplo, seděla jsem jen v tričku a dokonce si ještě zdřímla.

Posléze jsem se vydala na rybí trh - Jagalchi Fish Market. Čekala jsem tradiční trh, ale tento trh se nachází ve velké nově postavené asi pětipatrové budově. Dovnitř mě nepustili, ale poradili mi, ať se jdu podívat na střechu, kde je vyhlídka na velký kus Busanu.

Z trhu jsem dojela autobusem na malý poolostrov, který se jmenuje Taejongdae. Využila jsem turistického vláčku, který jede podél břehu a zastavuje na zajímavých místech. To nejhezčí na tomto místě jsou strmé útesy. Na nich jsem udělala spoustu fotek, taky jsem tam navštívila maják, který je normálně veřejnosti přístupný.

U moře se mi (jako obvykle) líbilo. Nemohla jsem dočkat, až se dostanu na další místo, které jsem měla v plánu. Pláž :-) Je super mít ve městě obrovskou písčitou pláž. Závidím. Na Haeundae Beach jsem se i opalovala a opět si zdřímla. Bohužel jsem se nekoupala, moře nebylo úplně teplé, navíc jsem si nechtěla nechávat všechny doklady a peníze na pláži. Korejcům věřím, ale cizincům? 

Trošku spálená jsem se vydala zpátky podél pobřeží směrem k nádraží. Navštívila jsem Nurimaru APEC House, což je budova, kde se konalo zasedání APEC v roce 2005. Stále tam jsou kongresové místnosti se jmenovkami jednotlivých účastníků (např. včetně V. Klause). Moje poslední zastávka byla opět na pláži, tentokrát Gwangalli Beach. Pak už jsem jela metrem zpátky na nádraží. Čekala mě další pětihodinová cesta domů.

Domů...koleje v Soulu už byly mým domovem jen na poslední noc. Další den ráno jsem vyrážela na letiště do Incheonu a letěla do mého opravdového domova za svou rodinou. V Korei jsem viděla spoustu hezkých míst, poznala skvělé lidi - ale jak se říká - všude dobře, doma nejlíp.

Jeonju

Už jsem byla v Yeongju, Gyeongju, tak teď pro změnu jsem navštívila Jeonju. Využila jsem nové služby korejské turistické organizace, která uvedla do provozu zdarma autobusy do Gyeongju a Jeonju ze Soulu. O této akci jsem se dozvěděla z korejských novin, které jsem si občas pročítala (v angličtině ;-) ).

Dorazila jsem ráno na hlavní soulské náměstí, pršelo, ale chtěla jsem to zkusit a využít posledních dní v Korei. Autobus byl luxusní, kožené velké sedačky, měli jsme mladého korejského průvodce, který mluvil dobře anglicky. Dostali jsme nějaké propagační materiály, pustil na velkém LCD video o Jeonju. Jelo nás asi  všehovšudy 10 cizinců, já jsem se tam seznámila s jedním Kanaďanem, který učí na univerzitě v Soulu.

Poté, co jsme dojeli do Jeonju, jsme si mohli jít kam chceme, nechodili jsme s průvodcem po památkách. Já jsem poznávala město spolu s tím Kanaďanem, protože jsme měli podobný plán, co navštívit. Viděli jsme opět typickou korejskou čtvrť plnou hanoků, buddhistické chrámy a zašli jsme si na bibimbap. Ten je původně právě z Jeonju a je známý také tím, že se podává se syrovým hovězím. 

Byl to fajn výlet, ale ty památky už mi splývají, už je to furt dokola. Ještě mi zbývají dva dny, jeden den na vyřizování dokumentů kvůli škole a druhý den na další výlet. Konečně se podívám do druhého největšího města Korei, Busanu.

Cheonan

25. června jsem dopsala a odeslala diplomku a celá natěšená jsem se další den vydala na výlet. Ostatní Češi mi doporučili navštívit Cheonan. Neslyšeli jste už to jméno? Pokud ano, jste na dobré cestě. Cheonan se jmenovala loď, která se potopila ve vodách na hranici Jižní a Severní Korei. Zároveň Cheonan je město s půl milionem obyvatel asi 80 km vzdálené od Soulu.

Do Cheonanu se dá dostat metrem. I když to trvá 2 hodiny, je to furt pohodlné a levné. Jedna cesta mě v přepočtu vyšla jen na 40 Kč! S sebou jsem měla půjčeného průvodce Lonely Planet. Podle něho jsem měla před nádražím vidět autobusovou zástavku, odkud jezdí autobus přímo do Cheonanu. Zastávku jsem najít nemohla, turistické íčko bylo zavřené a podle vzhledu nejen ten den, ale trvale. Našla jsem v okolí několik zastávek, ale ani na jedné nestál autobus, který byl uvedený v průvodci. Anglicky se tam nikdo nechytal. Chvíli jsem přemýšlela, jestli by nebylo nejlepší vydat se zpátky na metro do Soulu. Ale řekla jsem si, že to alespoň zkusím. Na zastávce, kde stálo nejvíc lidí, jsem ukázala jedné mladší Korejce místo, kam jsem se chtěla dostat. Lonely planet je dobrý v tom, že má hlavní místa napsána jak latinkou tak v korejštině. Ta paní si to přečetla a ukázala mi číslo autobusu na tabuli. Když přijel daný autobus, ukázala jsem řidiči zase v průvodci, kam chci jet, on na mě kývnul, tak jsem si sedla dopředu a doufala, že mi dá vědět, až budeme na správné zastávce. Taky se tak stalo.

Vystoupila jsem u Indepence Hall of Korea. Toto místo je památník války nezávislosti proti japonským kolonialistům. Japonci okupovali Koreu v období 1870-1945. Od té doby se nemají zrovna v lásce. Ale vztahy nejsou nijak napjaté. Independence Hall of Korea je vystavěn monumentálně, nachází se na zelené ploše za Cheonanem.  Je tu sedm muzeí týkající se korejské historie, původu Korejců, této války atd.  Expozice jsou často interaktivní, fakt zajímavě udělané. Škoda, že je většina popisků v korejštině. 

 

Také tu je kino, kde se promítá animovaný 4D film. V Korei jsem poprvé viděla 3D film a tady dokonce i 4D. Fakt super, Korejci jsou v technice fakt daleko před námi.

World Cup 2010

Letošní červen byl ve znamení fotbalu. I my jsme fandili. Samozřejmě Jižní Korei. Na zápasy jsme se koukali v televizi, kterou jsme měli na ubytování. Jednou jsme šli fandit do centra na velké náměstí u radnice. Hrála J. Korea s Argentinou. Poblíž vyrostla spousta stánků s červenýma tričkama a svítícíma rohama. Žádný fanoušek si nemohl tuhle horečku ujít (ani my) ;-) Korejci jsou jako fanoušci bezvadní, neopíjejí se, nic nerozbíjejí, zpívají a fandí. A takhle to tam vypadalo.

Gyeongju a Pohang

Vracím se k psaní blogu po dlouhé době. Chtěla bych napsat o několika výletech, které jsem podnikla během posledního měsíce svého pobytu v Korei.

Začátkem června jsem si uvědomila, jak málo mám času na poznání tolika míst, kde jsem ještě nebyla. Čekalo mě zkouškové období na Dongguk, dopsání diplomové práce a v té době jsem ještě vážně uvažovala o větším výletě - do Pekingu a Šanghaje. Proto jsem chtěla každý volný víkend cestovat, jak to jen nejvíc šlo.

Důležité místo pro Korejce je město Gyeongju, které bylo hlavním městem v dobách velkého rozvoje Korei (období království Shilla). Toto čtvrt milionové město se nachází na jihovýchodě země, čtyři hodiny jízdy autobusem ze Soulu. Autobus kterým jsem chtěla jet, byl už celý zarezervovaný, spoj s volným místem byl až za dvě hodiny. Naštěstí se mi podařilo do toho prvního autobusu vecpat, a dokonce jsem měla pro sebe volnou dvousedačku, kde jsem dospávala brzké ranní vstávání. V Gyeongju na nádraží na mě čekal Ondra (spolužák z VŠB a Dongguk), který přijel do Gyeongju o tři dny dříve, jelikož neměl výuku.

Vydali jsme se do dvou nejvýznamnějších památek, které jsou zapsány v seznamu UNESCO. Bulguksa Temple a Seokguram Grotto. Ve finále ani jeden z těchto chrámů není o nic víc okouzlující než ostatní chrámy jinde v Korei. Spíš tam je jen příliš turistů. Seokguram Grotto je známý především kvůli jedinečné soše Buddhy umístěné v malé jeskyni. Jeskyně je ale zasklená, focení zakázané. A pro laika zas tak jedinečná taky není. A aby toho nebylo málo, chrám stojí na kopci, kam jsem se z Bulguksa Temple škrábala hodinu v třicetistupňovém vedru. No, stálo mi to za to? :-)

Nevýhoda Gyeongju je to, že je šíleně roztahané. I když se památky zdají být na mapě blízko u sebe, ve skutečnosti se vyplatí využívat místní MHD. Další naší zastávkou byl Tumuli park. Ono vlastně nejde o park ale o hřbitov. Zde se nachází 23 hrobek králů a jejich rodin z období Shilla. V Egyptě mají pyramidy, tady mají "tumuli". Jedna z hrobek je přístupná veřejnosti. Do autenticity má daleko, strop je vybetonovaný a ve výstavních skříňkách je královská koruna a další předměty.

Poslední "dnešní" zastávkou byl Anapji Pond, kdysi královská zahrada s krásnými stavbami. Dnes zahrada s velkým rybníkem. Ondra už měl zjištěné, že se tam koná vystoupení. Vstupné bylo do zahrady stejné jako v jiný den, tj. 1000 W = 17 Kč. Sedli jsme si do trávy a poslouchali typickou korejskou hudbu, mezitím zapadalo slunce....no prostě nádhera.

Spali jsme v Hanjin Hostelu, který byl uveden v průvodci Lonely Planet. Je tam konkrétně psáno: Buď budete tento hostel milovat nebo nenávidět. Mám velmi blízko k té druhé variantě. Jedna sprcha a jedno umyvadlo pro odhadem třicet postelí. Koupelna asi 30 let stará, vybavení hostelu jednoduché a zašlé. Otázkou zůstává, jestli perou povlečení po jednotlivých hostech. Tento hostel - vřele nedoporučuju ;-)

Další den jsme vyrazili do Pohangu, ocelového srdce Jižní Korei. Sídlí zde společnost POSCO, která je třetí nejvýznamnější výrobce oceli na světě (za Arcelorem Mittalem a nějakými Číňany). Cítila jsem se tam jako doma: panorama oceláren jde vidět už z dálky, spousta komínů, málo atrakcí pro turisty.

Nejzajímavější místa pro návštěvníky jsou místní dlouhá písečná pláž a buddhistický chrám. My jsme se ale vydali  na Homigot, nejvýchodnější bod Jižní Korei. Homigot není součástí Pohangu, je to malý výběžek vzdálený asi hodinu od Pohangu. Nachází se tam několik muzeí zaměřených hlavně na mořský život, námořní dopravu, majáky apod.

 

Tohle místo moc zahraničních turistů nenavštíví, jezdí tam spíš místní. Taky všechny popisky exponátů byly v korejštině. Korejci sem jezdí hlavně 1.1. a vyhlížejí východ slunce, aby přivítali nový rok. 

Incheon

Ve středu nemám výuku, navíc jsem neměla na čtvrtek žádný úkol (což je dost výjimečné). A když se v předpovědi počasí na mě usmívala samá sluníčka, bylo jasné, že ve středu na koleji nezůstanu. Rozhodla jsem se jet do Incheonu. Poprvé jsem vyrazila sama někam mimo Soul. Další Češi už se tam byli podívat dříve a ostatní studenti vůbec necestují, pohybují se jen mezi univerzitou a kolejemi.

Incheon je třetí největší město Jižní Korei, žije tam téměř 3 miliony obyvatel. Nachází se zde hlavní korejské letiště a velký přístav, odkud plují lodě zejména do Číny. Čína je největší obchodní partner Jižní Korei, jde tam celá čtvrtina korejského exportu. Ze Soulu vede do Incheonu metro, kterým se dá dojet až na letiště. Do samotného centra Incheonu se dá ode mě dostat za 75 minut (a stojí to v přepočtu jen 27 Kč).

Do cílové stanice jsem dorazila chvíli po jedenácté, navštívila jsem tam informační centrum, kde jsem si vzala mapy a rozhodla se využít City Bus Tour = okružní jízda autobusem po městě. V jedenáct mi to už ujelo, tak jsem se do dvanácté šla projít čínskou čtvrtí, která stojí hned u konečné metra.

Všimněte si krásně rozkvetlé aleje. Když si rozkliknete fotku, zaměřte se na kmen. Nezdá se vám, že tu něco nehraje?

Když jsem před dvanáctou dorazila do Íčka, zjistila jsem, že už jsou vyprodané dva autobusy a musím znovu počkat do jedné hodiny. Udělala jsem chybu, že jsem si nekoupila lístek hned, ale nečekala jsem, že bude takový nával. Mělo mě to ale napadnout, protože ve středu bylo v celé Jižní Korei volno - neslavil že žádný státní svátek, ale konaly se volby do provincií (obdoba našich krajů) a zároveň do zastupitelstev obcí. Volební kampaň tady je úplně odlišná než u nás - často jsem viděla na ulici, jak lidé ve stejnokrojích, se šerpou s číslem kandidáta a v bílých rukavičkách tancují na nějakou korejskou hudbu. Měli připravenou celou choreografii. Také tu někteří nadšenci jezdili na korbě nákladních aut a do mikrofonu vykřikovali, jak je daný kandidát skvělý. Většinou je ale kolemjdoucí ignorovali :-)

Nechtělo se mi čekat další hodinu na autobus, tak jsem ukecala řidiče a prodejce jízdenek, ať mě vezmou hned, že pojedu jen jednu zastávku. Vystoupila jsem tedy po chvíli u Wolmi parku. Prošla jsem okolo kolotočů k nákupní přímořské promenádě. Odsud jde vidět nedávno dokončený most, který spojuje město Incheon s ostrovem, na kterém se nachází už zmíněné letiště. Tento most je 6. nejdelší na světě, měří téměř 18,5 km a pochopitelně to je chlouba Incheonu. Vyšla jsem na kopec Wolmi s rozhlednou a prohlédla jsem si tradiční zahrady. Nasedla zase do autobusu a pokračovala v prohlídce města.

Projeli jsme kolem přístavu až do moderní čtvrti ve výstavbě Songdo, budoucí obchodní a technologické centrum Incheonu. Má tam také stát nový symbol města, skleněná budova, kterou pojmenovali Dvojčata. Neřekla bych, že to je vhodný název, ale když to chtějí ;-) Tato budova je zobrazována na všech materiálech pro turisty. Ve skutečnosti není postavená - nezačali ani zemní práce, pozemek pro stavbu je jen oplocený a uvnitř stojí 2 bagry. Celá čtvrť by měla být podle plánů dostavěná do roku 2020. 

Dále jsme s autobusem pokračovali na ostrov, na kterém stojí letiště. Myslela jsem si, že tam nic jiného není, ale pěkně jsem se zmýlila. Jsou tam písečné pláže. U jedné z nich jsem opět vystoupila z autobusu a poležela jsem si na písku, vymáchala nohy (v nepříliš čistém Žlutém moři) a prošla jsem se po pobřeží. Bylo tam moooc fajn. Škoda, že jsem musela po dvou hodinkách zase na autobus.

Na zastávce si mě vyhlídla jedna korejská babička mluvící trochu anglicky a držela se mě pak celou cestu až málem k mým kolejím. Tento týden mě pozvala na čínské jídlo do restaurace tady kousek. Bylo to od ní moc milé, já jsem ale celou dobu přemýšlela, co má za lubem. Nejsem z Česka moc zvyklá na takovou pohostinnost a hezké chování, když jsme se vůbec neznaly. Korejci jsou moc milí, nejen já mám s nimi dobré zkušenosti.

Zpět v Seoulu

Poslední květnovou sobotu jsem šla odvolit na ambasádu ČR v Soulu. Poblíž ambasády leží Muzeum dějin Soulu. To jsem si nemohla nechat ujít. (Vstupné bylo směšné - 700 W, tj. asi 12 Kč.) Nejvíc mě tam zaujaly developerské projekty, které se chystají. Některé z nich byly celkem monumentální, jsem zvědavá, jestli se někdy zrealizují. Například tady přes ulici má vyrůst nová čtvrť, kdy by sídlily IT firmy, obchody atd. - viz obrázek. (Vepředu jsou malé domečky s hnědými střechami - to je Hanok Village, vedle nich je budova do tvaru písmene L - to je moje kolej.)

Odpoledne jsem jela do Seoul Forestu, velkého parku vybudovaného bývalým primátorem města (předtím byl šéf Hyundaie, dnes je prezidentem Jižní Korei). Seoul Forest je obrovský, nachází se tam zahrady, skleník s exotickými rostlinami, vodní plochy, v jedné části jsou srnky, v další zase ohrady s koňmi... skvělé místo pro odpočinek. Nejvíc mě tam bavily děti a místní omladina, kteří probíhaly vodotryskem střídavě tryskajícího z dlažby. (Něco podobného máme na Masarykově náměstí v Ostravě.) Já jsem si půjčila kolo a jezdila jsem po cyklostezce po břehu Han River, hlavní řeky protékající Soulem. Vůbec jsem netušila, že se vede kolem Han River cyklostezka, navíc pořádně dlouhá. Dole na obrázcích je korejský pár na tandemu a netradiční prolézačka pro děti.

V neděli jsem se s dalšími Čechy vypravila do národního arboreta, které se mělo nacházet kousek za Soulem. Po dvou hodinách cesty jsme zjistili, že jsme nedorazili do národního arboreta, ale do "obyčejné" botanické zahrady. Nicméně byla také krásná. Udělala jsem tam asi 100 fotek, na všech jsou kytičky :-)

Japonsko

Na začátku května mě přijela navštívit moje rodina - mamka a sestra. Ukázala jsem jim nejprve různá místa v Soulu. Bohužel jsem nemohla být stále s nimi, protože jsem musela chodit na výuku :-( U Soulu jsme nezůstaly a vydaly se objevovat Japonsko. Už jsme měly pár měsíců předem zajištěné letenky a ubytování. A ségra během té doby vypracovala perfektní itinerář, co navštívit a jak se tam dostat. Viděly jsme toho v Japonsku spoustu - buddhistické chrámy, hezkou přírodu i rušná města. Na následující mapku jsem nakreslila místa, která jsme navštívily.

Nebudu podrobně rozepisovat všechny památky, které viděly, ale radši popíšu rozdíly mezi Korejci a Japonci, jakých jsme si všimly.

Vzhled. 

Japonci mají větší oči než Korejci. Oblékají se podobně, ale někteří Japonci jsou daleko extravagantnější. Na český vkus nosí ženy v obou zemích šíleně vysoké podpatky a často kraťoučké sukně nebo kraťásky. U nás by takové slečny byly považovány za "lehké", v Japonsku a Korei je to ale úplně normální. Zato Japonku s výstřihem potkáte jen stěží. Barevně nevyčnívají, v Japonsku nosí unylé barvy šedou, béžovou atd., v jasných barvách jsem viděla jenom cizince. Na druhé straně někteří mladí lidé jsou oblečeni naprosto nekonvenčně (rozumějte šíleně): umělé řasy, hodně výrazný make-up, různě odbarvení, podvazky, propíchaní náušnicemi všude možně nebo naopak záplava růžových mašlí a volánů. Na jihu Japonska prý zase frčí styl EMO. 

Taky nás zaujala další věc. Měly jsme několik dní horké počasí, tak 30 stupňů a vůbec nikdo neměl odhalená ramena. Jediné v tílkách jsme tam byly my nebo další cizinci. Oni se zakrývali lehkými svetry nebo košilemi. Toto mají opět společné s Korejci. Ženy v obou zemích touží mít bílou pleť. Proto, když vysvitne sluníčko, nosí deštníky, aby se náhodou neopálily. Také se zde dají koupit krémy, které dělají pleť světlejší - naprostý opak našich samoopalovacích krémů. Jen se vyrábějí z rýže. 

A další zajímavost - v Japonsku asi mají drahé zubaře. Spoustu lidí tam totiž mělo totálně křivé zuby, často mladí.

Chování. 

Typické pro východní Asii je takové chování, aby nikdo ze zúčastněných "neztratil tvář". Proto místní obyvatelé projevují svoje pocity méně než u nás. A obvykle neříkají ne. Pokud se, ať už v Korei nebo v Japonsku, zeptáte místního obyvatele na cestu tam a tam, neřeknou vám, že neví. Koukají na vaši mapu a přemýšlejí, jak se z této situace dostat, aniž by museli přiznat, že neznají odpověď. Běžný Evropan ale Japoncovo/Korejcovo minutové zírání do mapy většinou nevydrží, poděkuje a zkusí najít někoho jiného. Dotázaný si vydechne, že nemusí odpovídat. Například tady se některým Čechům stalo, že je korejský taxikář radši dovezl jinam, než aby jim řekl, že neví, kde cílové místo je. Tahle vlastnost může způsobit cizincům nemalé potíže...Na obhajobu místních musím ale také říct, že jsou ochotní pomoci. Pokud vám například poradili špatnou cestu a za chvíli to zjistí, klidně i za vámi běží, aby vám řekli, že máte jít vlevo a ne vpravo. 

Japonci a Korejci necítí kolem sebe intimní zónu jako my. Nám je nepříjemné, když stojí někdo u nás na vzdálenost třiceti centimetrů. Tady se to vůbec neřeší. Například i když je metro plné, tak tam přistoupí do každých dveří ještě dalších pět lidí a pořádně ty pasažéry zatlačí zadkama. Několikrát jsme stály jen na jedné noze nebo na noze někoho dalšího, protože prostě nebylo místo. V Japonsku mají na jednom nádraží speciální zaměstnance na to, aby strkali pasažéry do metra a vlaků. 

Celkem mě zarazilo, že mladí Japonci nepouští v hromadných dopravních prostředcích starší. Když jsem jednou pustila japonskou babičku sednout, asi 5x se mi uklonila. Vedle sedící mladé školačky ani nemrkly. V Korei občas vídám, že mladí pouští starší nebo maminku s dětmi, v Japonsku jsem to neviděla ani jednou. 

Na druhou stranu Japonci se často uklánějí. Například průvodčí prochází vagónem (ani nekontroluje lístky, jen prochází vlakem) a na začátku i na konci vozu se omluví, že rušil, ukloní se a jde dál. Když se potká několik Japonců, všichni se vzájemně hrozně klanějí. Tady v Korei si pokynou hlavou. 

Velmi důležitý je věk, starší, byť třeba jen o jeden rok, je velmi vážený a má ve skupině hlavní slovo. Když se představujete, je vhodné říct nejen jméno, ale rovnou i věk, aby ostatní věděli, jakou pozici ve skupině budete zastávat. 

I když se to poslední dobou zlepšuje, postavení žen je tady daleko horší než u nás. Japonsko je tím pověstné. Žena chodí pokorně dva krůčky za mužem a ani nežblebtne. S taškami jde žena, muže ani nenapadne jí s nákupem pomoci, natož aby ji pustil první do dveří. Alespoň mají v japonském metru vagón určený čistě pro ženy. Proč byli v takovém vagónu i muži, mně zůstává záhadou. V Japonsku i Korei jsou projevy lásky na veřejnosti tabu. Mladí toto tabu ve velkých městech ale prolomili, celkem často se mladý pár drží za ruce. Obejmutí kolem pasu jsem viděla jen u smíšených párů (cizinec/Korejka), líbající se pár jsem zahlédla za celou dobu jen několikrát, a to většinou v šeru někde daleko od lidí. 

Jídlo.

Oproti Korei japonská jídla nejsou tak pálivá. Typické jsou ryby a další mořské potvůrky, rýže, nudle, zelenina, sójová omáčka, houbičky a fazole. My jsme vyzkoušely v Kjótu pravé sushi. Za talířek o dvou kouscích chtěli jen 18 Kč, což je proti pražským restauracím nabízejícím sushi směšná částka. Také jsme v Osace ochutnaly typické nudle "soba" - jsou připravovány z pohankové mouky, podávají se studené na bambusovém tácku. V Hirošimě jsme měly "okonimyaki" - palačinka ze zelí, vejce, speciální majonézy, popř. sýra a nudlí. Na vrch se dávají mořské plody nebo plátky vepřového masa. Všechno jídlo mi vždycky chutnalo. Žádný stánek nebo dokonce restauraci, kde by nabízeli hmyz jsme nenašly, asi jej Japonci nejedí. Typickým japonským nápojem je "saké", neboli rýžové víno. Zajímavé je, že se nikdy nepodává s jídlem, které obsahuje rýži. V Japonsku nás překvapilo, že mají na každém rohu nápojový automat. Opravdu na každém rohu. A obvykle ne jen jeden, třeba čtyři vedle sebe, po dalších sto metrech dva vedle sebe. Dehydratací v Japonsku zajisté nikdo netrpí.

Ostatní. 

Japonci mají vlastní japonské písmo. Zajímavé je, že knížky čtou zprava doleva, naše poslední strana je jejich první. A navíc text může být psán v řádcích nebo sloupcích. Časopisy jsou častěji v řádcích, knížky pak ve sloupcích. Viz obrázek - všimněte si, že strana 220 je vpravo a strana 221 je vlevo. Korejci mají také své vlastní písmo, ale čtou stejně jako my v řádcích a zleva doprava. 

Anglicky dobře neumí ani v jedné zemi. Nejvíce umí asi právě v Soulu, v menších městech už je to horší. V Japonsku jsou na tom ještě daleko hůř, v Tokiu se s některými mladými nebo kravaťáky z mezinárodních společností dá domluvit, běžný občan ze sebe vymáčkne jen yes, no, hello a straight. Zvláštní je, že v Korei i v Japonsku mají problém říci vlevo a vpravo, zatímco rovně znají. Nejlepší variantou je domlouvat se pomocí řečí těla.

Vůbec nejvíce umějí hello, to používají zejména děti, kteří na všechny bělochy křičí hello a dožadují se zpětné odpovědi. Stalo se nám to snad v každém městě. Navíc se chtěly s námi fotit nebo dělat interview. Prý do školy. Že to po nich chce učitel. Furt ty stejné výmluvy. Ze začátku  je to zábavné, později unavující. Korejské i Japonské děti podle našeho názoru prakticky nechodí do školy, jen jezdí po výletech (samozřejmě to zlehčujeme). Je ale pravdou, že jsme potkaly stovky, co stovky, tisíce školáků na všech možných památkách v obou zemích. Většina školáků má uniformy. Několik tříd jsme viděly na tokijském letišti, jak někam cestují. Dokážete si představit, že česká třída letí někam na výlet letadlem? Co do počtu zahraničních turistů, jednoznačně převažovali v Japonsku, v Jižní Korei jich je daleko méně. 

V Japonsku je také na ulicích více čisto než v Korei. Čím dále od Soulu, tím méně lidé dbají na pořádek (lidé dbají furt stejně blbě, jen je tam méně uklízecích čet). V Japonsku jich je asi dostatek, měla jsem pocit, že tam je přezaměstnanost. Například tři pracovníci hlídali uzavřený výjezd ze staveniště, nebo čtyři kužely na malé silnici museli hlídat dva zaměstnanci. Takové případy jsme viděly během pouhých 10 dní několikrát. V obou zemích je obvyklé, že na stavbách pracují starší. Člověk tam neuvidí mladé, jen muže od padesátky výše. Viděla jsem tu samé co u nás, jeden chlap pracuje, další tři se na něj koukají. Udivilo mě, že se při takových podmínkách staví rychle.

Stejně jako Japonci nosí unylé oblečení, kupují si nevýrazná auta. Bílá, černá, stříbrná, béžová. Vidět červené auto v Japonsku a Korei považuji za to samé, jako vidět dnes zelený trabant v ČR. V Korei jezdí auta stejně jako u nás, v Japonsku se jezdí vlevo stejně jako v Británii. Překvapilo mě, že tokijské metro provozuje více společností. Jízdenky nejsou přestupní mezi společnostmi, proto je náročnější se tam orientovat. A přesto, že je v Tokiu konkurence, což by mělo vést ke zlepšování služeb, v Soulu je metro hezčí, modernější a levnější. Za lístek v Tokiu na naše asi 44 Kč, v Soulu 17 Kč. Tramvaje v Korei byly v zrušené v 60. letech, v Japonsku taktéž, poslední místo, kde tramvaje jezdí, je Hirošima. Mnozí Japonci jezdí do práce nebo do školy na kole (po chodnících, stezky pro cyklisty jsou výjimečné). V Soulu kola tolik nefrčí (po chodnících místo toho jezdí motorky).

V Japonsku kouří čtvrtina populace, z toho většinou muži. Co se mi ale líbilo, že na ulicích byla vyhrazená místa pro kuřáky, jinak nebyli vůbec vidět. Přitom mohou kouřit ve většině restaurací. Cigarety se mohou kupovat i z automatů, které jsou rozmístěny na ulicích. Smí se kouřit až od dvaceti, prý mají kuřáci speciální kartičku, díky které mohou cigarety v automatu zakoupit. A prý mají Japonci speciální kuřáckou etiketu, například před tím, než si v restauraci objednají, si jednu vykouří; nebo například při kouření nechodí. V Korei se kouří daleko méně než v Japonsku, ženy kouří výjimečně. V restauracích se kouřit nesmí, jen  v barech.

Přidám ještě pár úsměvných zajímavostí. Vtipné bylo, že pokud má Japonec psa, musí ho patřičně obléct. Ať je zima nebo horko, vždy je psík trendy oblečený. Neviděly jsme tam žádného velkého psa, kromě slepeckého, všichni měli malé rasy. Korejci mají také občas pejska, ale někoho se psem jsem tu potkala snad jen dvakrát. Spíš častěji chodí na psy do restaurace, než by si s nimi hráli, na to nemají čas. K hlídání domu je Korejci také nepotřebují, kriminalita je tu velmi nízká.

V obou zemích jsou všude záchody zdarma. Neexistuje, že by se za ně muselo platit. Mají tu celkem často vyhřívaná prkénka a milión tlačítek s různými funkcemi, myslím, že je nemusím popisovat. Zajímavé je tlačítko, které přehrává zvuk potoku, aby přehlušil běžné zvuky vydávané na záchodech. V Korei i Japonsku mají jak turecké tak běžné západní záchody. V Korei se ale většinou vyhazuje toaletní papír vedle do odpadkového koše. Což není hlavně zpočátku moc příjemné a nějakou dobu trvá, než si na to člověk zvykne.

Japonci jsou úplní blázni do počítačových her typu pinball. V celém Japonsku existují tisíce heren, tzv. "pachinko". Chodí tam hrát nejčastěji dospělí chlapi. Ale jsou tam i ženy nebo mládež. Hry jsou založeny na populárních japonských komiksech, tzv. "mango" a filmech. Je tam šílený kravál ze zvuků všelijakých her. Přitom hráči tam tráví mnoho hodin denně. Já jsem tam byla minutu a už mi z toho třeštila hlava. Nepochopila jsem, jak tam můžou Japonci tak dlouho vydržet a co je na tom vlastně tak baví. Na rozdíl od českých heren tam hráči nemůžou vyhrát spoustu peněz (jakože pochybuju, že se u nás v herně dá vyhrát hodně peněz, ale to je jiná kapitola). Vyhrávají další míčky, pera, zapalovače, elektroniku, kolo nebo v nejlepším případě skútr. Oficiálně podle zákona je zakázáno dostat za výhru peníze. Často se dá ale hned vedle ve speciálním krámku vyměnit výhra za hotovost. A policie to toleruje. Můj názor - v Japonsku je stejný Kocourkov jako u nás.

NP Seoraksan

První víkend v květnu jsem bohužel nestrávila líbáním pod třešní, ale jela jsem na opačný konec Jižní Koree, do městečka Sokcho [sokčo].

Sokcho má přibližně 90.000 obyvatel, na zdejší poměry je to téměř vesnice. Leží na východním pobřeží u Japonského moře. Korejci ale tomuto moři říkají Východní, kvůli dlouholeté rivalitě od dob japonsko-korejské války. Nacházejí se tam pláže i krásné hory. Sokcho je totiž vstupní brána do národního parku Seoraksan, kam jsme měli namířeno.

Chtěli jsme přijet už v pátek večer, abychom mohli v sobotu brzy ráno vyrazit na nejvyšší horu národního parku. Zpočátku jsme měli drobné peripetie s najitím našeho hostelu, přijeli jsme totiž jiným autobusem (a výrazně dražším), než jsem původně chtěli. A ještě nás zavezl na druhý konec Sokcha. Mapu Sokcha kluci zapomněli tady v Soulu, takže jsme se orientovali jen podle vytištěné Google mapy, která nebyla zrovna ideální. Jeli jsme i přívozem, protože silnice na druhý břeh byla nedokončená. Zaplatili jsme za přívoz každý v přepočtu asi 3 Kč. Vzdálenost mezi oběma břehy byla asi 50 m. Mezi nimi bylo uvázáno ocelové lano, které sloužilo k "přitahování se" na druhou stranu. Pan převozník vyzval kluky, ať taky přidají ruku k dílu, nakonec nás dostali na druhou stranu jen oni, zatímco převozník odpočíval.

Hostel byl moc pěkný a jeho majitel moc milý. A dokonce uměl dobře anglicky. Poradil nám, kam zajít další den na výlet, jakými jet autobusy i kam zajít na večeři. Vyzkoušeli jsme jeho tip na blízkou restauraci. Za 120 Kč jsme mohli jíst masa a mořské potvůrky podle libosti dosyta. Mohli jsme si nabírat kolik masa chceme, a pak si ho sami opékat na hořáku uprostřed stolu. Dala jsem si tam mimo jiné pečenou chobotničku. Nebyla vůbec špatná.

Přecpaní jsme se odkutáleli zpátky do hostelu a museli v pět ráno vstávat, abychom stihli vyjít na nejvyšší vrchol národního parku, horu Seoraksan.

Naše vstávání nám ale nakonec bylo na nic. Na nejvyšší horu se nesmělo jít. Důvod nám nebyl dlouho zcela jasný a popravdě řečeno není mi jasný doteď. Prý jsme tam nemohli kvůli prevenci před požáry.  Na jaře je to celkem neobvyklé. A je to o to zvláštnější, že velká část hory byla ještě pokrytá sněhem...

Museli jsme tedy pozměnit plány a jít po trasách, kam chodí všichni turisté. Znamenalo to i přejezd autobusem do jiné části národního parku, tedy celkové zdržení několika hodin. Rozhodli jsme se vyjít na vrch Ulsanbawi. Bohužel tam proudily davy turistů spolu s námi. Ale cesta nahoru nebyla úplně nejlehčí. Šlo se zpočátku po betonové dvoumetrové cestě, pak po kamenech i po lesních pěšinách. Vrchol tvoří strmé skály, proto nejvyšší úsek je osázen kovovými schody. 

Nahoře hodně foukalo, ale byly odtamtud krásné rozhledy na okolní hory, na Sokcho i na moře. Až odsud jsme pořádně viděli nejvyšší horu národního parku v celé kráse. Byla mohutná a daleko více zasněžená, než jsme očekávali. Nakonec jsem byla ráda, že jsem tam nešla, bylo by to asi nad mé síly a rozhodně nad moje vybavení do hor.

Sešli jsme zpátky do údolí, kde jsme si prohlédli ženský buddhistický chrám. v údolí se také nacházely restaurace a různé stánky s "občerstvením". Několik stánků nabízelo k občerstvení larvy bource morušového. 

Už jsem je několikrát viděla prodávat na různých turistických místech, ale nikdy jsem se je neodvážila vyzkoušet. Slíbila jsem si ale, že než odjedu zpátky do ČR, musím je ochutnat. Navíc jsem při prezentaci v hodině English discussion and presentation na sebe dobrovolně vyzradila, že chci tyto larvy vyzkoušet. Larvičky se prodávají v kelímku za 2.000 W, tj. nějakých 34 Kč. Měla jsem co dělat, abych ochutnala - držela jsem jednoho bource asi 5 minut napíchnutého na mém párátku, než jsem se odhodlala ho vzít do pusy. Hezky jsem si ho pak rozkousala, abych poznala jeho chuť. A jak tedy chutnal? Byl šťavnatý a chutnal po masu. Nedokážu ho přirovnat k hovězímu, vepřovému, kuřecímu, měl prostě svoji jedinečnou chuť. Jedna larvička mi ovšem stačila, svůj úkol jsem splnila.

Jelikož jsme měli ještě do večera čas, rozhodli jsme se jít podívat na vodopády. To už byla krásná procházka podél řeky, posléze proti proudu potoka tekoucího z hor. Na této trase bylo naopak málo lidí, což jsme všichni uvítali. Večer jsme šli opět do "naší" restaurace, kde jsme se zase pořádně nacpali a někteří i napili ;-)

V neděli jsme si půjčili od majitele hostelu kola a jeli se projet. Byla to příjemná změna, na kole jsem neseděla několik měsíců. Jeli jsme se podívat do přístavu. Úplně mi to připomnělo mé oblíbené Dánsko, tamější přístav, pláž a lidi, se kterými jsem tam trávila čas. Tímto vás zdravím :-) Ještě jsme se jeli podívat k jezeru, kolem kterého vedla stezka pro cyklisty. Podél stezky kvetly třešně a malé bílé okvětní lístky nám padaly do vlasů. Bylo to nádherné.

Odpoledne jsme se projeli kolem dalšího jezera, poblíž kterého leží centrum města. Nakonec jsme se vydali na pláž, zuli tenisky a vymáchali si nohy v Japonském moři. Voda byla hodně studená, na koupání to zdaleka ještě nebylo. Za to jsme se tam všichni opálili. Chtěla jsem tam zůstat co nejdéle, ale nemohli jsme, museli jsme pospíchat na náš autobus zpátky do Soulu.

Yeongju

Minulý týden bylo zkouškové období. Jsou tu dvě, jedno uprostřed semestru a druhé na konci semestru. Obě trvají týden, i když často jsou zkoušky i týden před a týden po oficiálním zkouškovém. Já jsem měla zkoušky tři, dvě mi dopadly slušně, třetí se dozvím asi dnes.

Po náročném týdnu jsme vyrazili na výlet. Na křtu Odcházení jsme byli totiž pozváni profesorem českého jazyka a slovanských studií. Tehdy jsme mu dali svůj kontakt a vyšlo to, výlet se opravdu konal. Jeli jsme ve třech, já a dva Češi. Dlouho jsme netušili, kam vlastně jedeme. V Korei se díky úpravě pravopisu dá mnoho slov vyslovit různě. Navíc se tu jmenuje všechno podobně. Mají to Gyeongju, Yeongju a Jongju. Kdo se pak v tom má vyznat?

Výlet byl organizován Univerzitou zahraničních studií. My jsme tam byli jediní studenti, všichni ostatní byli profesoři na této univerzitě vyučující své rodné jazyky nebo lidé z ambasád. Tito výletníci byli z Brazílie, Ekvádoru, USA, Kanady, Itálie, Německa, profesorka češtiny, ze Srbska, Ruska, Ukrajiny, Azerbajdžánu, z Indie, Japonska, profesor swahilštiny atd. Bylo nás odhadem 60 ve dvou autobusech.

Organizace výletu byla výborná, po celý víkend se o nás krásně starali. V sobotu jsme dojeli po poledni do Yeongju, cestou jsem si mohla pořádně prohlédnout místní krajinu a venkov. Po příjezdu na nás čekal připravený oběd v korejské restauraci. Asi to byla významná událost, když do nějaké restaurace přijelo šedesát cizinců z celého světa. O to víc se snažili, vždycky bylo všechno krásně připravené a velmi chutné.

Následovala prohlídka Konfuciánské akademie z 16. století a skanzenu, kde se konal festival. Korejci předváděli tradiční hudbu a tanec v krojích. Mohli jste tam koupit různé kořínky a bylinky na ozdravení těla a podobně. Korea je teď krásně rozkvetlá, o to byl celý výlet hezčí.

Po výborné večeři jsme šli do místní sportovní haly, kde se konala vystoupení. My jsme měli VIP sedadla (= plastové židličky) v prvních řadách. Několik souborů nejdříve předvedlo korejské tance. Přiijela tam také známá korejská zpěvačka. Její vystoupení střídaly vždy krátké divadelní scénky. Celé vystoupení bylo v korejštině, čili mohli jsme jen odhadovat, co se asi odehrává na pódiu. Byla to ale zajímavá kulturní zkušenost. Večer nás odvezli do pěkných hotelů.

V neděli jsme po typické snídani  navštívili rodnou vesnici profesora, který nás na výlet pozval. (Hádejte, co se jí v Korei na snídani? Rýže.) Ukazoval nám tradiční domy, ve kterých se dříve bydlelo a dodnes bydlí. V celé vesnici dnes ale bydlí jen dvě velké rodiny. Ostatní se odstěhovali do modernějších domů, často do města.

Po obědě jsme navštívili Buseoksa Temple, jednu z nejstarších dřevěných staveb v Korei. Chrám leží na kopci, obklopený horami, daleko od ruchu. Bylo ta moc hezky, hodně tomu přidalo krásné počasí a kvetoucí příroda.

DMZ

Původně jsme měli víkend strávit výletem s Korejskou turistickou kanceláří, která organizovala prohlídku některých památek v Soulu, spaní v tradičním Hanok domě, vyzkoušení, jak se připravuje kimchi atd. Ale měli omezený počet míst, brali zahraniční studenty ze všech univerzit v Soulu, proto jsme jeli jen někteří. Já bohužel ne.

Proto jsme se rozhodli udělat si vlastní výlet. Na DMZ aneb Demilitarizační zónu. Nachází se na hranicích Severní a Jižní Korei. Je dlouhá 249 km a široká průměrně 4 km, 2 km v obou zemích. Na světě je DMZ více, ale tato je ze všech nejvíce militarizovaná. Je přísně střežená severokorejskými vojáky z jedné strany a na druhé straně jihokorejskými a americkými jednotkami. Oblast je zaminovaná, jsou tam rozmístěny tanky, rakety a různé zbraně. Nerozumím tomu v češtině natož v angličtině. Turisté se tam nemohou samozřejmě volně pohybovat, proto jsou pro ně organizovány výlety. Stal se z toho dobrý business, korejskou DMZ navštěvuje mnoho turistů. Ale jen z jižní strany.

Řada cestovních kanceláří organizuje výlety autobusem s anglicky mluvícím průvodcem už ze Soulu, ale vyjde to zbytečně draho, asi na 800 Kč. Doprava k DMZ je velmi snadná, v centru Soulu nasednete na metro, které vás doveze až do Munsanu, základny amerických vojáků, asi 15 km od hranic. Odtamtud to už je jen jedna zastávka vlakem do Imjingaku. To není městečko ani vesnička, ale pamětní místo korejské války (1950-53). A "vstup" do demilitarizované zóny. Jsou tam vystavená letadla a tanky z války. Je tam několik památníků a Freedom Bridge, který byl po 50 let uzavřen, nyní tam mohou auta (většinou vojenská) nebo autobusy s turisty. Korejci k tomuto pamětnímu místu přidali zábavní park s kolotoči. To mě poněkud zaskočilo. Koupili jste si zde výlet autobusem za 200 Kč, jinak bychom se na další místa nedostali. 

V Imjingaku jsme nastoupili znovu na vlak a dojeli do Dorasanu. To je poslední, nejsevernější vlaková stanice v Jižní Korei. Další zastávkou je až Pchjongjang :-) Vlaky do Severní Korei jednu dobu jezdili, i když jen nákladní (Hyundai má nějaké závody v Severní Korei). Pak ani ty nemohli a poslední rok zase mohou. Do Pchjongjangu se mohou turisté dostat jedině z Číny nebo Ruska. V Dorasanu jsme už nasedli na autobus a pan průvodce nám povídal zajímavosti o oblasti a o historii. No, pravděpodobně hovořil o tomhle, my jsme mu nic nerozuměli, protože mluvil korejsky. 

Další zastávkou byl tzv. Třetí tunel. Severokorejci už mnohokrát chtěli provést invazi do Soulu. Když to nešlo po zemi ani vzduchem, tak by to mohlo jít pod zemí. Celkem se našly 4 tunely z různých období a z různých míst v Severní Korei. Všechny ale měly společný cíl, Soul. O prvním tunelu se Jihokorejci dozvěděli díky potůčku vyvěrajícího ze země. O třetím tunelu se Jihokorejci dozvěděli až díky uprchlíkovi ze Severní Korei (Severokorejci pak oficiálně tvrdili, že hledali uhlí :-D). Právě do třetího tunelu se dá nahlédnout a projít si jeho část. U tunelu jsme také navštívili muzeum a dívali se na krátký film v kinosále o Korei a o válce.

 

Poslední zastávkou byla Observatoř Dora. Je to jediné místo v Jižní Korei, odkud se dá vidět druhé největší město Severní Korei - Gaeseong. Nesmí se tam ale fotit, hlídají to američtí vojáci. K dispozici jsou alespoň dalekohledy. Pohled to nebyl nic moc, země byla po zimě ještě vyprahlá, město mělo několik velkých skleněných budov, jinak malé obyčejné nic moc domy. Podle wikipedie má Gaeseong 300.000 obyvatel. Mně se to odtamtud nezdálo. Ještě byly dobře zřetelné závody Hyundaie. Také bylo z observatoře krásně vidět na severokorejské hory, které se táhnou celým Korejským poloostrovem přes obě země. Řekla bych, že byly i celkem vysoké, působily na mě majestátně. Také byl z observatoře dobrý výhled na DMZ, občas byly vidět bunkry a také vesnička Panmunjeon. V této vesnici, která leží de facto na hranici obou zemí, byla v roce 1953 podepsána dohoda o uzavření příměří. Mohou tam i turisti, ale musí žádat o povolení na nějakých úřadech a stojí to asi 800 Kč. Nesmí tam Jihokorejci, jen zahraniční turisté. Ti tam nesmí přijet v obnošených džínách, sandálích nebo odhalujícím oblečení. 

Jelikož je DMZ posledních šedesát let přísně střežená, prospělo to tamější přírodě. Z DMZ se stala něco jako přírodní rezervace. Prý tam žijí vzácní jeřábi, korejský tygr, leopard amur a asijský černý medvěd.

I když bylo v roce 1953 uzavřeno příměří, technicky jsou obě země stále ve válce. A navíc vloni Severní Korea oznámila, že se již necítí být vázána dohodou o příměří. Poslední rok Severní Korea provokuje vládu Jižní Korei, zákaz vlaků na její území, později obnovené, pře o nějakou horu a horské turistické středisko, kam jezdili Jihokorejci a teď v poslední době ještě ta potopená loď. Ale Jihokorejci prý válku nechtějí, prý ze strategických důvodů. Každopádně ta potopená loď tady je "hot issue", poslední měsíc o tom neustále běžely zprávy.

NP Bukansan

V pátek měli studenti celé univerzity volno. Ale to ne jen tak bezdůvodně. V dubnu 1960 protestovali studenti proti autokratické vládě nového prezidenta. Přičemž volby byly s největší pravděpodobností zmanipulované. 19. dubna bylo policií zabito 125 studentů, kteří volali po rezignaci prezidenta. Mezi nimi byli 4 studenti z Dongguk University. Každým rokem v dubnu jednotlivé univerzity uctívají památku svých studentů tím, že hromadně vyjdou na horu Bukan. Každá škola v jiný den, všichni by se devatenáctého na horu nevešli.

Měli jsme sraz v 10 h v parku na okraji Soulu. Museli jsme jet nejprve metrem, pak autobusem. Cesta metrem byla pohodlná, když jsme ale chtěli nastoupit do autobusu, byla před námi skupina asi 200 lidí - lépe řečeno studentů z Dongguku. Autobusy jezdily co deset minut, časem jsme dojeli všichni. V parku jsme se řadili dle skupin - my jsme patřili do "international students". Další skupinky se jmenovaly podle oborů, fakult nebo zájmových klubů. A každá skupina měla určitý stejnokroj. My jsme vyfasovali modrá trička, klub feministek měl růžové mikiny...jen studenti buddhismu měli ty svoje hábity, které nosí i ve škole. Pak jsme každý vyfasoval lahev vody a my international students ještě svačinu.

Pak nás čekal asi tak dvouhodinový výstup. Normálně by trval kratší dobu, ale když jdou tisíce lidí po jedné pěšině, trošku to zdržuje ;-) Prý některé skupinky mohly zformovat tým a účastnit se závodu. Kdo bude na vrcholu nejdřív, vyhraje 500.000 W. Nicméně my jsme se dozvěděli o soutěži až v průběhu výstupu a registrace týmů byla už uzavřená. Při cestě nahoru jsme dostali šátky Dongguk University. A pak ještě nějaké kupóny. To byly lístky do tomboly, která se konala nahoře. Zajímavá motivace :-)

Dlouhou dobu jsem uvažovala, jak se ty tisíce studentů vejdou na vrchol. Ale když jsem některé viděla, asi by tam stejně půlka nedošla (překvapivě ale nikdo nešel v podpatkách). Mé úvahy byly tak jako tak zbytečné, šlo se přibližně do dvou třetin na plácek, kde se jednotlivé skupiny posadily k sobě do kroužků a společně jedly, pily a hrály hry. Když někteří vytáhli lahve (jakože hodně lahví) s alkoholem, pochopila, proč šli nahoru tak pomalu. Naše skupinka Čechů si posedala se zaměstnanci zahraničního oddělení. Podělili se s námi o jejich zásoby. Já jsem nestačila zírat. Kuřecí kousky z KFC, ovoce, masa, francouzské víno a malá Becherovka! My jsme byli absolutně nepřipravení, přispěli jsme jen sušenkami, alkohol jsme neměli žádný, chození po horách si představujem poněkud jinak. Ale tohle nebylo až tak špatné ;-)

Náladu nám kazil jen vrtulník, který nad námi furt kroužil. Jedna studentka z "policejní akademie" zkolabovala, tak ji spolužáci donesli na ten plácek a zavolali pomoc. Jenže vrtulník tam nemohl  přistát, ten plácek až tak placatý nebyl a všude navíc přistání bránily větve stromů. Nakonec ji museli vyzvednout na lehátku po lanech. Vzhledem k tomu to hodování a popíjení nebylo až tak příjemné, jak by mohlo být, kdyby se to nestalo.

Po tom, co se vše vypilo a snědlo, šlo se zase dolů. I když jinou cestou. My Češi jsme se ale rozhodli pokračovat až na vrchol. Aby ne, když už jsme měli větší část za sebou. Počasí bylo nádherné, sluníčko a teplo. Někteří z nás znali cestu, protože už dřív nahoře byli. Vrchní část Bukansanu je skalnatá a o to zajímavější. Musela jsem se skoro pořád přidržovat nějakých zábradlí, zvlášť když jsem to šla v sálovkách. Kdyby tam měli jít všichni studenti, bylo by to šílenství. Bukansan mám asi 800 m.n.m. a několik vrcholků. Nahoře byl krásný výhled na město i na další hory. Nedohlédli jsme na celý Soul, jen na jeho jednu část. Možná tak na čtvrtinu. I ostatní hory kolem vypadali moc hezky. Na některých byli turisté, tak se tam taky možná ještě podíváme. V jednom z údolí se nachází buddhistický chrám, odkud bylo slyšet až na vrchol Bukansanu modlení/zpěv mnichů.

Cesta dolů byla náročná hlavně na kolena. Došli jsme na nějaké parkoviště a k městské dopravě už vedla jen dlouhá velká asfaltka. Chytli jsme tedy taxíka. V pěti jsme se mu tam nasoukali. Zavezl nás k zastávce metra. Tam jsme ještě zašli do japonské restaurauce, kam nás pozvali zaměstnanci zahraničního oddělení. Byli jsme ale už utahaní, tak jsem si dali jen po pivku a jedno japonské jídlo. Ani si nepamatuji, co to bylo, jen vím, že to dost pálilo. Korejské jídlo pálí dost, netušila jsem, že i japonské.

Samcheon

Samchon je část Soulu, která leží prakticky v centru. Otázkou je, co všechno je centrum. Každopádně leží mezi dvěma významnými UNESCO památkami - královskými paláci. Původně jsem si myslela, že to bude čtvrť s obchody. Ale to je jen její jedna část. I když i ta je hezká, jsou tam malé kavárničky a obchůdky.

V druhé části, Bukchonu, se nacházejí staré domky postavené od konce 19. století až do padesátých let minulého století. Těmto tradičním korejským, často dřevěným domům se říká hanok. Žili tam tehdá zámožné rodiny, vysoce postavení úředníci a příslušníci královského rodu. Postupně některé nahrazovaly nové modernější budovy. Dnes si Korejci uvědomili jejich hodnotu, staré domy restaurují a dělají z nich muzea, řemeslnické dílny otevřené veřejnosti nebo kulturní instituce.

I když je Bukchon prakticky v centru, na sever leží velký park a kopce. A v dálce národní park Bukansan. Měla jsem tam pocit, jako bych ani nebyla v Soulu. Daleko méně lidí, méně dopravy a přitom to mám jen čtyři zastávky metrem.

První výlet mimo Soul

V sobotu jsem byla spolu s dalšími Čechy a Korejci na Odcházení. Pro Korejce byla hra dost náročná, je založená hodně na dialozích. Těžko mohli poznat některé narážky nebo ironii jen z titulků. Mně se představení líbilo, ale také mi některé pasáže nebyly jasné.

Po hře šla naše devítičlenná skupinka do Castle Praha. Po české hře na české jídlo. Restaurace byla veliká a měla hezký interiér. Zjistila jsem, že na jídelním lístku nebylo ani jediné slovo napsáno v češtině. I česká jídla se psala anglicky a korejsky.  Dali jsme si Pražské sladkokyselé vepřové (znáte toto české jídlo?), guláš v chlebu, hovězí s knedlíkem a italskou pizzu.  Českých jídel bylo na výběr asi šest, pak nějaká německá, italská a korejská jídla. Prostě všehochuť. To pražské sladkokyselé vepřové bylo nedovařené. Guláš byl výborný, jen Korejci netušili jak se jí, tak rozřezali chleba a guláš vytekl. Pizza byla taková průměrná, rozhodně ale ne italská. Hovězí bylo také výborné, bylo připravené na způsob ptáčka. Uvnitř vejce a nějaká zelenina. Knedlíkem páni kuchaři mysleli malinkou hrudku, která byla stoprocentně vyrobená z prášku, knedlík to připomínalo hodně vzdáleně. Aspoň že to pivo tam měli dobré. Za tuhle „úžasnou“ večeři o 4 jídlech a 10 pivech jsme zaplatili přes 2300 Kč. A to jsme se pořádně nenajedli. Toto byla s největší pravděpodobnostní má poslední návštěva restaurace Castle Praha.

Na neděli jsem si naplánovala navštívit UNESCO památku v blízkém městě Suwon. Od kolejí, kde bydlím, se tam dá pohodlně dostat za hodinu metrem a autobusem. Korejci považují Suwon za malé město. Má totiž jen milión obyvatel ;-) Důvod, proč tam jezdí turisté je Hwaseong Fortress. Hradby dlouhé necelých 6 kilometrů měly chránit město. Moc se ale neosvědčily. Dnes leží Suwon i všude okolo hradeb. Měli jsme konečně teplý slunečný den, procházka po hradbách byla tedy moc příjemná. Do města vedou obrovské zdobené i menší brány, taková vděčná místa pro focení. Zastavovali jsme se i u chrámů, které jsou součástí hradeb.

Došli jsme po hradbách na vyhlídku nad městem, byli jsme také u velké zlaté sochy Buddhy i na představení starověkých bojovníků před královským palácem. Moc teda nebojovali, půl hodiny slavnostně přicházeli, pak byl představen „král“, který si podával ruku s dětmi a s námi Čechy :-) Pak si usedl na křeslo a z výšky sledoval bojovníky, jak předvádějí své umění. To spočívalo ve střílení z nějaké starodávné pušky na terč. Ještě byli zajímaví lučištníci, kteří taky několik minut stříleli šípy na terč. Pak král zamával a představení skončilo. Do Paláce jsme nešli, protože se tam nahrnula spousta lidí.

Zašli jsme místo toho do centra města. Narazili jsme na trh, kde se opět prodávalo kde co. Ale viděla jsem tam pouliční řeznictví, které mělo vystaveno v pultu prasečí hlavy. Prý je to tady běžné. My jsme se chtěli podívat do katedrály, která byla krásně vidět z hradeb. Když jsme k ní došli, byl před ní postaven škaredý parkovací dům, kolem bytovky i malé domky. A ještě byla oplocená. Brzy jsme pochopili proč, žádná katedrála to nebyla. Ozýval se zevnitř křik dětí. Asi to byla katolická škola.

Pokračovali jsme tedy podél hradeb až do místa, odkud jsme původně vyrazili. Nachodili jsme toho včera  celkem dost, ale stálo to za to. Jakmile jsem nastoupila do autobusu a posadila se, usnula jsem jako mimino a probudila se až v Soulu.

Za kulturou

Korejci znají Prahu, většina z nich i ví, že se nachází v České republice. A mnozí Korejci by se do Prahy někdy rádi podívali. Když jsem se bavila se spolužáky, znají většinou sportovce - Rosického, Kollera, Čecha a spisovatele - Škvoreckého a Kafku.

V Soulu funguje řetězec českých restaurací. No fakt. I když jsou vlastněny a provozovány Korejci. Jídla mají i český název, ale nabízejí spíše korejské jídlo na český způsob. A řetězec proto, že tu je nějakých 5 restaurací po celém Soulu. Jmenují se Castle Praha. Vnitřek zdobí fotografie Prahy i jiných českých míst. Na stěnách také visí obrázky a tabule s informacemi o českých osobnostech - spisovatelích a hudebnících, např. o Antonínu Dvořákovi. 

Už jsem na tuhle restauraci narazila, ale do interiéru jsem tehdy nenahlédla. Zatím chodím jen do korejských restaurací. Castle Praha jsou prý cenově náročnější. Ale lze je velmi rychle najít díky jejich 'netypické korejské fasádě'. Viz obrázek :-)

Včera jsem měla příležitost se podívat dovnitř. Kromě restaurace sídlí v této budově i České centrum. A tam se právě konal křest. Co se křtilo? Překlad Havlovy hry Odcházení do korejštiny. Trošku netradiční, že? Až tam jsem zjistila, že do korejštiny je přeloženo daleko více knih. Nejvíc jsem byla nadšená z Krtečka. Také se v Českém centru může nahlédnout do korejských knih přeložených do češtiny. Nejzajímavější byl jeden korejský komiks, kde v bublinách byly věty nedávající absolutně žádný smysl. Přemýšlím, jestli se taková publikace vůbec někdy mohla prodávat v ČR.

Na křest přijeli také herci z Divadla Archa (V. Chramostová, Z. Stivínová, J. Třiska..), kteří tady tuším odehrají třikrát toto představení. Já půjdu taky. Bude se hrát v češtině a Korejci budou mít k dispozici korejské titulky. Kromě herců se ktřu účastnilo několik českých studentů z dalších univerzit v Soulu a také Češi, kteří v Koreji pracují. Samotných Korejců tam bylo méně, např. 'vedoucí katedry češtiny a slovenštiny' na jedné soulské univerzitě. Mohli jsme také ochutnat české jídlo a pití. Měla jsem guláš s houbičkami, který byl výborný.

Byl to zajímavý večer a už se těším na sobotní představení!

Trávení víkendů

Každý den je tu co dělat. Přes týden se spíš věnuju škole a víkendy trávím většinou poznáváním Soulu.

Objevila jsem konečně ulici se suvenýry - Insadong. Byla tam spousta turistů, krámky nabízí ty stejné suvenýry furt dokola - různé vyřezávané sošky, asijské masky, vějíře, kabelky, šperkovničky, malovaná plátna v asijském stylu, ubrusy a keramika. Insadong je jedno z mála míst, kde se dají koupit pohledy. Také se tam dá najíst u mnohých stánků s jídlem (ty jsou ostatně po celém Soulu, ale ještě jsem neměla odvahu si někde něco dát).

Taky jsem už navštívila několik muzeí. Ttok museum nabízí prohlídku typického korejského svátečního zákusku - ttok. Hezky po česku rýžový koláček. Vypadají úžasně, spousta barev, velikostí a tvarů. Člověku se v tom muzeu sbíhají sliny. Ale žádné ochutnávky v rámci vstupnného tam nejsou. Jen obchůdek pod muzeem. Mají to chytře vymyšlené. Nicméně chuť ttoku výrazně zaostává za jejich vzhledem. Prý nemastná neslaná hmota lepící se na zuby. Sama jsem ještě ttok nejedla, ale určitě musím vyzkoušet. Dále jsem se byla podívat v korejském národním muzeu. Nachází se ve velkém areálu s parkem a vodní plochou. Samotné muzeum je zaměřeno 'kupodivu' na historii a korejské umění. Hezké, zajímavé, ale nedají se projít všechna patra s plným zaujetím.

Tuto sobotu jsem měla velký zážitek. Absolvovala jsem templestay. Jde o krátkodobý pobyt v budhistickém chrámu. Byly jsme pozváni přes zahraniční oddělení na univerzitě. Ze zahraničních studentů nás šlo 5 Čechů a 1 Rumunka. Chrám, do kterého jsme měli namířeno je jediný, který je v Soulu, a zároveň nabízí předklad do angličitny. Zájemci mohou absolvovat templestay různého charakteru. My jsme byli pozváni na čajový obřad. Spolu s námi program absolvali 2 Američanky, jedna Němka a jeden Koreec.

Nejprve nám byla vysvětlena základní etiketa (např. v chrámech se zouvají boty). V chrámu se sedí na zemi na polštářcích. Ženy mají správně sedět na patách, muži v tureckém sedu. Naše 'průvodkyně' (dobrovolnice budhistka, která nám vše překládala do angličtiny) nám ukazovala, jak se klaní Budhovi a podávala základní informace o budhismu a o životě Budhy. Žena v tradičním korejském oblečení slavnostně servírovala čaj, který jsme popíjeli s velkou vážností :-) U toho jsme furt klečeli, až nás brněly nohy. Pak za námi přišel mnich, který hovořil asi o budhismu. Ale moc toho nevím, protože jediné, na co jsem se v tu dobu soustředila, bylo neusnout. Vhod mi přišla meditace, to jsem si mohla konečně poklimbat. Mnich byl moc sympatický, usměvavý, trochu uměl i anglicky, ale jaksi jsem tuto část nebyla schopna plně vnímat. Následoval oběd, tam už jsem se probrala :-) Rýže a kimchi. Výborné, jen to nezasytí nadlouho. Ještě jsme absolvovali prohlídku areálu, vysvětlení různých budhistických symbolů a vyobrazení ze života Budhy. To nebylo vše, ještě pro nás byla naplánována kreativní část. Vytváření lampiónů ve tvaru lotusů. Lotus je pro budhisty významný symbol (představuje cestu životem, který vede k osvícení). Postup byl jednoduchý - lepili jsme barevné papírky na kelímek do tvaru květu. Já jsem si to příjemně užila. Nakonec jsme si mohli vlastní lampiónek odnést. A ještě jsme dostali suvenýr - vyobrazení chrámu ve skle. Přitom celý program byl zadarmo.

Pro mě to byla moc zajímavá kulturní zkušenost. Předtím jsem neměla šajnu, o čem budhismus je, teď už alespoň trošku tuším. Dnes jsem se chtěla podívat do olympijského parku, ale řeším problém s internetem, tak snad se tam dostanu příští týden.