Busan

Busan je druhé největší město Jižní Korei a nejvýznamnější přístav pro lodě plující do Japonska. Také zde žije mnoho cizinců z celkových 3,7 milionu obyvatel. A hlavně zde mají oproti Soulu teplejší počasí a dlouhé písčité pláže.

 

Mimochodem, Busan je to samé co Pusan. Někdy se píše tak a jindy zase onak. Důvodem je to, že před několika lety si jihokorejci zjednodušili pravopis a někdy bývá Busan napsán postaru - Pusan.

Já jsem se do Busanu vydala vlakem, což je asi nejrychlejší způsob přepravy. Také tam létají letadla ze Soulu, ale je to poněkud finančně náročnější. Vydala jsem se tzv. nočním vlakem. Ve 22:50 vyjíždí  ze Soulu a do Busanu dorazí ve 4 ráno. Jednosměrná jízdenka stojí přes 400 Kč. Kdybych jela nejrychlejším vlakem KTX, cesta by trvala jen dvě a půl hodiny. Ale zaplatila bych téměř dvojnásobek. Dává to smysl - dvakrát rychlejší = dvakrát dražší. Mně se více hodilo strávit noc ve vlaku než si hledat v Busanu hotel.

Bohužel tenhle vlak je normální se sedačkama, žádné lehátka tam nejsou, i když jede v noci. Přece jsem se ale trochu vyspala. Ve čtyři ráno jsem mžourala na busanském nádraží a uvažovala, kam teď jít, když je venku tma. Hodinku jsem zůstala na nádraží (mimochodem velmi čistém a moderním). Docela dost Korejců uvažovalo stejně jako já a bez rozpaků se tam rozvalilo na lavičkách. Já jsem si zatím plánovala kam se podívám.

Za hodinku jsem se vydala do Yongdusan parku, kde stojí Busanská věž. Vyhnula jsem se jediné málo bezpečné čtvrti naproti nádraží, kde žije hodně cizinců, zejména Rusů. Na kopečku pod Busanskou věží jsem čekala na východ slunce a pozorovala postarší Korejce, jak spolu cvičí. Bylo teplo, seděla jsem jen v tričku a dokonce si ještě zdřímla.

Posléze jsem se vydala na rybí trh - Jagalchi Fish Market. Čekala jsem tradiční trh, ale tento trh se nachází ve velké nově postavené asi pětipatrové budově. Dovnitř mě nepustili, ale poradili mi, ať se jdu podívat na střechu, kde je vyhlídka na velký kus Busanu.

Z trhu jsem dojela autobusem na malý poolostrov, který se jmenuje Taejongdae. Využila jsem turistického vláčku, který jede podél břehu a zastavuje na zajímavých místech. To nejhezčí na tomto místě jsou strmé útesy. Na nich jsem udělala spoustu fotek, taky jsem tam navštívila maják, který je normálně veřejnosti přístupný.

U moře se mi (jako obvykle) líbilo. Nemohla jsem dočkat, až se dostanu na další místo, které jsem měla v plánu. Pláž :-) Je super mít ve městě obrovskou písčitou pláž. Závidím. Na Haeundae Beach jsem se i opalovala a opět si zdřímla. Bohužel jsem se nekoupala, moře nebylo úplně teplé, navíc jsem si nechtěla nechávat všechny doklady a peníze na pláži. Korejcům věřím, ale cizincům? 

Trošku spálená jsem se vydala zpátky podél pobřeží směrem k nádraží. Navštívila jsem Nurimaru APEC House, což je budova, kde se konalo zasedání APEC v roce 2005. Stále tam jsou kongresové místnosti se jmenovkami jednotlivých účastníků (např. včetně V. Klause). Moje poslední zastávka byla opět na pláži, tentokrát Gwangalli Beach. Pak už jsem jela metrem zpátky na nádraží. Čekala mě další pětihodinová cesta domů.

Domů...koleje v Soulu už byly mým domovem jen na poslední noc. Další den ráno jsem vyrážela na letiště do Incheonu a letěla do mého opravdového domova za svou rodinou. V Korei jsem viděla spoustu hezkých míst, poznala skvělé lidi - ale jak se říká - všude dobře, doma nejlíp.