NP Seoraksan

První víkend v květnu jsem bohužel nestrávila líbáním pod třešní, ale jela jsem na opačný konec Jižní Koree, do městečka Sokcho [sokčo].

Sokcho má přibližně 90.000 obyvatel, na zdejší poměry je to téměř vesnice. Leží na východním pobřeží u Japonského moře. Korejci ale tomuto moři říkají Východní, kvůli dlouholeté rivalitě od dob japonsko-korejské války. Nacházejí se tam pláže i krásné hory. Sokcho je totiž vstupní brána do národního parku Seoraksan, kam jsme měli namířeno.

Chtěli jsme přijet už v pátek večer, abychom mohli v sobotu brzy ráno vyrazit na nejvyšší horu národního parku. Zpočátku jsme měli drobné peripetie s najitím našeho hostelu, přijeli jsme totiž jiným autobusem (a výrazně dražším), než jsem původně chtěli. A ještě nás zavezl na druhý konec Sokcha. Mapu Sokcha kluci zapomněli tady v Soulu, takže jsme se orientovali jen podle vytištěné Google mapy, která nebyla zrovna ideální. Jeli jsme i přívozem, protože silnice na druhý břeh byla nedokončená. Zaplatili jsme za přívoz každý v přepočtu asi 3 Kč. Vzdálenost mezi oběma břehy byla asi 50 m. Mezi nimi bylo uvázáno ocelové lano, které sloužilo k "přitahování se" na druhou stranu. Pan převozník vyzval kluky, ať taky přidají ruku k dílu, nakonec nás dostali na druhou stranu jen oni, zatímco převozník odpočíval.

Hostel byl moc pěkný a jeho majitel moc milý. A dokonce uměl dobře anglicky. Poradil nám, kam zajít další den na výlet, jakými jet autobusy i kam zajít na večeři. Vyzkoušeli jsme jeho tip na blízkou restauraci. Za 120 Kč jsme mohli jíst masa a mořské potvůrky podle libosti dosyta. Mohli jsme si nabírat kolik masa chceme, a pak si ho sami opékat na hořáku uprostřed stolu. Dala jsem si tam mimo jiné pečenou chobotničku. Nebyla vůbec špatná.

Přecpaní jsme se odkutáleli zpátky do hostelu a museli v pět ráno vstávat, abychom stihli vyjít na nejvyšší vrchol národního parku, horu Seoraksan.

Naše vstávání nám ale nakonec bylo na nic. Na nejvyšší horu se nesmělo jít. Důvod nám nebyl dlouho zcela jasný a popravdě řečeno není mi jasný doteď. Prý jsme tam nemohli kvůli prevenci před požáry.  Na jaře je to celkem neobvyklé. A je to o to zvláštnější, že velká část hory byla ještě pokrytá sněhem...

Museli jsme tedy pozměnit plány a jít po trasách, kam chodí všichni turisté. Znamenalo to i přejezd autobusem do jiné části národního parku, tedy celkové zdržení několika hodin. Rozhodli jsme se vyjít na vrch Ulsanbawi. Bohužel tam proudily davy turistů spolu s námi. Ale cesta nahoru nebyla úplně nejlehčí. Šlo se zpočátku po betonové dvoumetrové cestě, pak po kamenech i po lesních pěšinách. Vrchol tvoří strmé skály, proto nejvyšší úsek je osázen kovovými schody. 

Nahoře hodně foukalo, ale byly odtamtud krásné rozhledy na okolní hory, na Sokcho i na moře. Až odsud jsme pořádně viděli nejvyšší horu národního parku v celé kráse. Byla mohutná a daleko více zasněžená, než jsme očekávali. Nakonec jsem byla ráda, že jsem tam nešla, bylo by to asi nad mé síly a rozhodně nad moje vybavení do hor.

Sešli jsme zpátky do údolí, kde jsme si prohlédli ženský buddhistický chrám. v údolí se také nacházely restaurace a různé stánky s "občerstvením". Několik stánků nabízelo k občerstvení larvy bource morušového. 

Už jsem je několikrát viděla prodávat na různých turistických místech, ale nikdy jsem se je neodvážila vyzkoušet. Slíbila jsem si ale, že než odjedu zpátky do ČR, musím je ochutnat. Navíc jsem při prezentaci v hodině English discussion and presentation na sebe dobrovolně vyzradila, že chci tyto larvy vyzkoušet. Larvičky se prodávají v kelímku za 2.000 W, tj. nějakých 34 Kč. Měla jsem co dělat, abych ochutnala - držela jsem jednoho bource asi 5 minut napíchnutého na mém párátku, než jsem se odhodlala ho vzít do pusy. Hezky jsem si ho pak rozkousala, abych poznala jeho chuť. A jak tedy chutnal? Byl šťavnatý a chutnal po masu. Nedokážu ho přirovnat k hovězímu, vepřovému, kuřecímu, měl prostě svoji jedinečnou chuť. Jedna larvička mi ovšem stačila, svůj úkol jsem splnila.

Jelikož jsme měli ještě do večera čas, rozhodli jsme se jít podívat na vodopády. To už byla krásná procházka podél řeky, posléze proti proudu potoka tekoucího z hor. Na této trase bylo naopak málo lidí, což jsme všichni uvítali. Večer jsme šli opět do "naší" restaurace, kde jsme se zase pořádně nacpali a někteří i napili ;-)

V neděli jsme si půjčili od majitele hostelu kola a jeli se projet. Byla to příjemná změna, na kole jsem neseděla několik měsíců. Jeli jsme se podívat do přístavu. Úplně mi to připomnělo mé oblíbené Dánsko, tamější přístav, pláž a lidi, se kterými jsem tam trávila čas. Tímto vás zdravím :-) Ještě jsme se jeli podívat k jezeru, kolem kterého vedla stezka pro cyklisty. Podél stezky kvetly třešně a malé bílé okvětní lístky nám padaly do vlasů. Bylo to nádherné.

Odpoledne jsme se projeli kolem dalšího jezera, poblíž kterého leží centrum města. Nakonec jsme se vydali na pláž, zuli tenisky a vymáchali si nohy v Japonském moři. Voda byla hodně studená, na koupání to zdaleka ještě nebylo. Za to jsme se tam všichni opálili. Chtěla jsem tam zůstat co nejdéle, ale nemohli jsme, museli jsme pospíchat na náš autobus zpátky do Soulu.