V pátek měli studenti celé univerzity volno. Ale to ne jen tak bezdůvodně. V dubnu 1960 protestovali studenti proti autokratické vládě nového prezidenta. Přičemž volby byly s největší pravděpodobností zmanipulované. 19. dubna bylo policií zabito 125 studentů, kteří volali po rezignaci prezidenta. Mezi nimi byli 4 studenti z Dongguk University. Každým rokem v dubnu jednotlivé univerzity uctívají památku svých studentů tím, že hromadně vyjdou na horu Bukan. Každá škola v jiný den, všichni by se devatenáctého na horu nevešli.
Měli jsme sraz v 10 h v parku na okraji Soulu. Museli jsme jet nejprve metrem, pak autobusem. Cesta metrem byla pohodlná, když jsme ale chtěli nastoupit do autobusu, byla před námi skupina asi 200 lidí - lépe řečeno studentů z Dongguku. Autobusy jezdily co deset minut, časem jsme dojeli všichni. V parku jsme se řadili dle skupin - my jsme patřili do "international students". Další skupinky se jmenovaly podle oborů, fakult nebo zájmových klubů. A každá skupina měla určitý stejnokroj. My jsme vyfasovali modrá trička, klub feministek měl růžové mikiny...jen studenti buddhismu měli ty svoje hábity, které nosí i ve škole. Pak jsme každý vyfasoval lahev vody a my international students ještě svačinu.
Pak nás čekal asi tak dvouhodinový výstup. Normálně by trval kratší dobu, ale když jdou tisíce lidí po jedné pěšině, trošku to zdržuje ;-) Prý některé skupinky mohly zformovat tým a účastnit se závodu. Kdo bude na vrcholu nejdřív, vyhraje 500.000 W. Nicméně my jsme se dozvěděli o soutěži až v průběhu výstupu a registrace týmů byla už uzavřená. Při cestě nahoru jsme dostali šátky Dongguk University. A pak ještě nějaké kupóny. To byly lístky do tomboly, která se konala nahoře. Zajímavá motivace :-)
Dlouhou dobu jsem uvažovala, jak se ty tisíce studentů vejdou na vrchol. Ale když jsem některé viděla, asi by tam stejně půlka nedošla (překvapivě ale nikdo nešel v podpatkách). Mé úvahy byly tak jako tak zbytečné, šlo se přibližně do dvou třetin na plácek, kde se jednotlivé skupiny posadily k sobě do kroužků a společně jedly, pily a hrály hry. Když někteří vytáhli lahve (jakože hodně lahví) s alkoholem, pochopila, proč šli nahoru tak pomalu. Naše skupinka Čechů si posedala se zaměstnanci zahraničního oddělení. Podělili se s námi o jejich zásoby. Já jsem nestačila zírat. Kuřecí kousky z KFC, ovoce, masa, francouzské víno a malá Becherovka! My jsme byli absolutně nepřipravení, přispěli jsme jen sušenkami, alkohol jsme neměli žádný, chození po horách si představujem poněkud jinak. Ale tohle nebylo až tak špatné ;-)Náladu nám kazil jen vrtulník, který nad námi furt kroužil. Jedna studentka z "policejní akademie" zkolabovala, tak ji spolužáci donesli na ten plácek a zavolali pomoc. Jenže vrtulník tam nemohl přistát, ten plácek až tak placatý nebyl a všude navíc přistání bránily větve stromů. Nakonec ji museli vyzvednout na lehátku po lanech. Vzhledem k tomu to hodování a popíjení nebylo až tak příjemné, jak by mohlo být, kdyby se to nestalo.
Po tom, co se vše vypilo a snědlo, šlo se zase dolů. I když jinou cestou. My Češi jsme se ale rozhodli pokračovat až na vrchol. Aby ne, když už jsme měli větší část za sebou. Počasí bylo nádherné, sluníčko a teplo. Někteří z nás znali cestu, protože už dřív nahoře byli. Vrchní část Bukansanu je skalnatá a o to zajímavější. Musela jsem se skoro pořád přidržovat nějakých zábradlí, zvlášť když jsem to šla v sálovkách. Kdyby tam měli jít všichni studenti, bylo by to šílenství. Bukansan mám asi 800 m.n.m. a několik vrcholků. Nahoře byl krásný výhled na město i na další hory. Nedohlédli jsme na celý Soul, jen na jeho jednu část. Možná tak na čtvrtinu. I ostatní hory kolem vypadali moc hezky. Na některých byli turisté, tak se tam taky možná ještě podíváme. V jednom z údolí se nachází buddhistický chrám, odkud bylo slyšet až na vrchol Bukansanu modlení/zpěv mnichů.
Cesta dolů byla náročná hlavně na kolena. Došli jsme na nějaké parkoviště a k městské dopravě už vedla jen dlouhá velká asfaltka. Chytli jsme tedy taxíka. V pěti jsme se mu tam nasoukali. Zavezl nás k zastávce metra. Tam jsme ještě zašli do japonské restaurauce, kam nás pozvali zaměstnanci zahraničního oddělení. Byli jsme ale už utahaní, tak jsem si dali jen po pivku a jedno japonské jídlo. Ani si nepamatuji, co to bylo, jen vím, že to dost pálilo. Korejské jídlo pálí dost, netušila jsem, že i japonské.
Žádné komentáře:
Okomentovat