Poslední týden v Makedonii

Tento týden byl naplněn jakousi nostalgií, že nám končí společné zážitky mezi námi CEEDkami i našimi makedonskými přáteli. Předáváme si kontakty a slibujeme si, že se navštívíme. Jenže...víte, jak to chodí...

Ve středu jsem se byla s Eszter z Maďarska ještě jednou podívat do staré čtvrti Old Turkish Bazaar. Prošly jsme toho mnohem více než minule. Navštívily jsme staré veřejné lázně. Dnes neslouží svému původnímu účelu. Je zde galerie. Celá budova má nádhernou atmosféru. Světlo prostupovalo skrz střechu jen otvory ve tvaru hvězd. Umění bylo různorodé - od starých obrazů až po moderní plastiky. A v celé galerii jsme byly samy... Nádhera. Pak jsme se vydaly na nákupy. Sehnala jsem tam bílý pásek, který jsem už dlouho sháněla. "Strejda Turek" mi ho zkrátil na míru. Pak jsme se dostali na místo, kde bylo spoustu plechových stánků, něco jako polská burza. Procházely jsme se tam až do chvíle, než jsem si uvědomila, že jsou všude kolem nás jen muži. Pokud nějaké ženy, tak jen Albánky či Turkyně zabalené od hlavy až k patě v búrkách. Já jsem si v tílku a minisukni začala připadat divně. Podívala jsem se na Eszter a zavelela: "Go back". Obrátily jsme se a mazaly zpátky do přívětivější části města.

Večer jsme měli rozlučkovou párty pro Eszter, která další den odjížděla domů. Party se konala opět v parku. Přišlo spoustu lidí, skvěle jsme si večer užili. Teď, když už jsme si zapamatovaly všechny jména AIESECářů i jejich kamarádů, se s nimi loučíme. Nějak rychle to tu uběhlo.

Ve čtvrtek jsme odevzdávaly naši měsíční práci. Najednou ještě bylo třeba udělat tohleto a tamhleto... Ale všechno jsme to naštěstí zvládly. Vyprovodily jsme Eszter na autobus a zamířily na další party, tentokrát rozlučkovou pro Mishu z Rumunska. K všeobecnému překvapení jsme se sešli v parku :o)

Ale tahle párty nebyla stejná jako den předtím, měla moc zajímavé pokračování. Koupili jsme si vstupenku na open-air diskotéku. Právě ten večer zde totiž hrál světový DJ No. 2 Armin van Buuren. Já jsem teda o něm slyšela poprvé...ale asi to je tím, že mé znalosti českých i světových DJ jsou dosti chabé. Tranc zrovna není můj nejoblíbenější druh hudby. Přesto ale ta atmosféra, více než dva tisíce tancujících lidí a trocha alkoholu v krvi dělá zázraky :o) Byl to skvělý zážitek. Vydržela jsem tancovat až do 4 do rána. A to jsem se původně cítila unavená...

Včera (pátek 17th) jsem šla vyprovodit Mishu na autobus. Na bytě jsem zůstala jen "s naší šéfovou". Ta ovšem odjela odpoledne s dalšími AIESECáři ze Skopje na dvoutýdenní konferenci do Turecka.

Zůstala jsem tu sama... Ale mám celou koupelnu sama pro sebe. Asi chápete, že pět holek a jedna koupelna není dobrý poměr :o) Zbývá mi tu posledních pár dní než odjedu domů. Měla bych si je pořádně užít. Tak uvidíme...

Co tu vlastně dělám?

Tento týden jsme finišovaly s naší "prací" tady pro AIESEC pobočku ve Skopje. Pravděpodobně jen tušíte, co tu vlastně dělám. Proto píšu tento článek a snad vám svoji činnost přiblížím.

Pracovala jsem zde v "Outcoming Exchange" oblasti. Ta se týká studentů vysokých škol, kteří chtějí přes nás vyjet na praxi do zahraničí. Není to úplně jednoduché, existují zde určitá pravidla, která se musí dodržovat (od výběru studentů přes jejich přípravu na praxi až po hledání vhodné firmy, kde budou pracovat). Ve stejné oblasti jsme pracovaly tři CEEDky s Maďarkou a Polkou.

Pro názornost uvedu příklad. Student z univerzity ve Skopje chce získat pracovní zkušenosti v zahraničí. Přijde na pobočku AIESECu ve své škole. Když bude mít štěstí, přijde za mnou :o)

Prvně zjistím, zda je takový student způsobilý vyjet na praxi, tzn. minimálně bakalář atd. Pak mu vysvětlím, jak celý proces probíhá. Následují další kroky jako jazykový test a Assesment centra (výběrové řízení založené na komunikačních, prezentačních dovednostech a práci v týmu). Tohle jsme zde nedělaly, selekci nejvhodnějších studentů má na starosti jiná osoba. Pomáhala jsem studentům složit test ohledně znalostí AIESECu a naší interní databáze. Pomáhala jsem jim vytvořit profil, pod kterým se budou prezentovat ve firmách po celém světě. A konečně jsem jim hledala praxi tak, aby odpovídala jak požadavkům studenta, tak požadavkům praktikanta.

Dále jsme tu vytvořily různé informační materiály pro členy AIESECu o Outcoming Exchange oblasti, různé statistiky a přehledy.

Velkým problémem bylo načasování. Studenti jsou nyní na prázdninách. Velmi obtížně se s nimi komunikovalo. Co se týče výsledků, nejsou takové, jaké jsem očekávala na začátku pobytu. Přesto jsme tu, věříme, odvedly kus práce, byly jsme nápocné místní pobočce i studentům. A samy jsme se také mnohému přiučily.

Krátké zprávy ze Skopje

Tento víkend byl náročný, protože jsme měli třídenní "LC Planning". Jedná se o naplánování činností a projektů, které se budou realizovat během celého nadcházejícího roku. Raději bych ty tři dny ale věnovala cestování po Makedonii. Snad se mi to podaří příští víkend. Měla bych si ho pořádně užít, protože v noci z neděle na pondělí se vracím domů.

Při našich večerních vycházkách do centra města a do parku se mě řada místních ptá, jak se mi tu líbí.

Odpovídám, že tu jsou přátelští lidé, anglicky se mohu dorozumět s většinou obyvatel, je tu skvělý noční život a moc pěkná příroda. Je škoda, že Makedonie má u nás tak špatnou pověst. Přitom neprávem.

Někteří se mě ptají opačně - co se mi tu nelíbí.

Jsou to místní dopravní pravidla. Spíš jejich neexistence. Oficiálně existují, ale nikdo je nedodržuje. Už první den jsem byla upozorněna, že když hodlám přejít silnici, musím být velmi opatrná. To byla rada nad zlato. Auta parkují všude, na chodnících, na přechodu pro chodce i uprostřed křižovatky. A nikdo se nad tím nepozastavuje. Pro řidiče není určující, zda svítí na semaforu červená či zelená. Když zrovna nejede žádné auto z protisměru, tak proč by měl stát "zbytečně" na červenou? A přitom naprosto nesmyslně tu semafory fungují 24 hodin denně...

Slavíme dvoje narozeniny

Tento týden (v pondělí 6th a středu 8th) jsme měli důvod k oslavám. Mishu (Rumunka) a za dva dny Eszter (Maďarka) slavily své narozeniny.

V pondělí jsme se rozhodly udělat jen takovou menší party u nás na bytě. Nakonec přišlo dvakrát víc lidí než jsme očekávaly. Dohromady se nás sešlo asi 18 lidí. Některé návštěvníky jsem nikdy předtím neviděla. Vzhledem k většímu počtu hostů nám docela brzy došel alkohol a musely jsme přikupovat. Zábava přesto byla skvělá. Oslavenkyním se večer líbil obzvlášť. Obě svorně tvrdí, že to byly nejhezčí narozeniny v jejich životě.

Další den pro mě nebyl zas tak příjemný. Šla jsem s Eszter večer nakupovat do místního hypermarketu. Celý den jí nebylo dobře. Když jsem platila u kasy za nákup, Eszter vedle mě omdlela. Pomáhalo mi ji křísit několik lidí. Naštěstí po několika minutách (mě to teda připadalo jako celá věčnost) se probrala.

Ve středu jsme měli druhou narozeninovou party. Tentokrát to měla být větší akce. Šli jsme do klubu, kde se každou středu hraje a vyučuje salsa - to je úplně stejné jako u nás na Stodolní. Těšila jsem se, že si zatančím. Jenže bohužel byl klub absolutně plný. Nedalo se tam ani hnout. Tak jsme si koupili pití ve večerce (měli tam i Staropramen) a šli jsme do parku. Pak jsme byli ještě v dalších dvou klubech. Až ve třetím jsme našli trochu místa. V Makedonii má totiž řada diskoték prázdniny. Prostě zaměstnanci mají dovolenou. Proto ty kluby, co zůstaly otevřené, byly tak přeplněné. Že se nám i druhá párty líbila, dokazuje náš návrat na byt až ve 4 ráno :o).

Dnes (čtvrtek 9th) odjela domů Polka. Ne že by se jí tady nelíbilo. Má jet na dovolenou s rodiči. Zůstaly jsme tady už jen tři CEEDky a "naše šéfka". Jojo...pomalu se nám to krátí...

Výlet na Ohrid

Jelikož jsme přes týden poctivě pracovali, řekli jsme si, že o víkendu máme nárok na další poznávání krás Makedonie. Tentokrát byl naším cílem Ohrid.

Je to oblast na jihozápadě Makedonie. Ohrid je město a zároveň obrovské jezero, které leží na hranici s Albánií. Tato oblast je zapsána v seznamu kulturního dědictví UNESCO. Je zde krásná příroda, okolo jezera se tyčí hory. Koncem 9. století zde byla založena žákem Cyrila a Metoděje první slovanská univerzita. V celé oblasti stojí 365 pravoslavných kostelíků a klášterů. Město Ohrid je velmi malebné. Doporučuju pozorovat jezero či ruch města z jedné z mnoha místních kavárniček.

Na cestu jsme se vydali brzy ráno (sobota, 4th). Autobus ze Skopje odjížděl v 6 hodin. Tento spoj jsme si vybrali úmyslně, abychom měli co nejvíce času na poznávání Ohridu. Autobusem jsme projeli velkou část Makedonie. Celou cestu se objevovaly nové a nové hory, které měří více než 2000 m.n.m. Makedonie je převážně hornatá země. Má ale i několik nížin, kde se pěstuje zejména obilí, brambory a vinná réva.

Po příjezdu jsme si prošli městečko. Poseděli v kavárničce na břehu jezera a nasávali prázdninovou atmosféru. Pak jsme pokračovali ke kostelíku Kaneo. Je ze všech zdejších kostelíků nejlépe umístěný při okraji města a tedy i nejvíce navštěvaný. Nechybí na žádné pohlednici z Ohridu.

Když už jsme byli u jezera, byla by škoda toho neuvyžít a nejít se vykoupat. Leží zde hodně oblázkových pláží. My jsme se na jedné z nich uvelebili. A pořádně si zaplavali. Jezero je velké a má úžasně průzračnou vodu. Přitom nebylo studené. K večeru jsme se přesunuli na jinou pláž, kde na nás čekal jeden náš známý. Začal foukat vítr a z klidného jezera se stalo nádherné místo pro dovádění ve vlnách. Připadala jsem si jako u moře. Fakt nádhera. Na tohle koupání budem dlouho vzpomínat.

Bohužel vítr nepřinesl jen vlny, ale také studenou frontu. To jsme vůbec nečekali, měli jsme s sebou oblečení do horka, které tu panovalo celou dobu. Nikoho z nás ani nenapadlo, že by se mohlo tak radikálně ochladit.

Na břehu jezera byla původně plánovaná beach party zde velmi populárního DJ Skaziho. Ta kvůli špatnému počasí byla přesunuta do jednoho klubu ve městě. Tam jsme ale neměli šanci se vejít. Celá oblast Ohridu byla plná lidí. Obecně je Ohrid nejnavštěvovanější místo z celé Makedonie. Spoustu lidí ze Skopje tráví svojí dovolenou právě zde. Navíc tu byl v minulém týdnu Paul van Dyk a teď tu měl být Skazi. Prázdniny tu trávili Makedonci a Srbové, ale nechyběli ani Němci a Holanďané. Snažili jsme se najít jiné místo, kde bychom mohli posedět a tancovat, ale fakt bylo všude plno. A že tu klubů není málo.

Ve dvě ráno jsme to vzdali a vrátili jsme se na naše ubytování. Bydleli jsme v soukromí. U jednoho mladého kluka, který před pár dny dodělal střední školu. Ukazoval nám svoji ročenku - knížka, kde jsou vyfoceni učitelé a všichni studenti z ročníku, co dokončili školu. Tady v Makedonii je běžné, že si studenti oblékají stejné "taláry" jak v USA. Včetně těch srandovních čepic. U každé fotky bylo napsáno krátké povídání o daném žáku, jaký byl, jestli lepil žvýkačky učiteli na židli apod. :o)

Další den (neděle, 5th) jsem se vzbudila až v 11 h. Nemusela jsem litovat, že jsem půl dne prospala. O nic jsem nepřišla. Venku byla pořádná zima (12 stupňů) a pršelo. Naše plány o poznávání místní tvrze, amfiteátru, plutí na lodičce po jezeře a koupání jsme museli změnit. Je to velká škoda, že jsme je nemohli uskutečnit, moc jsem se těšila.

Plán B už nebyl tak zajímavý. Posedávali jsme po kavárnách, zahráli si billiard, s holkama jsme nakupovaly. Rozpadly se mi totiž boty, tak jsem si potřebovala koupit nové. A povedlo se. Právě je mám na sobě. :o)

Večer přestalo pršet, ale to už jsme museli chvátat na autobus zpátky do Skopje. Před týdnem, když byla horka, občas jsem vzhlížela k nebi a přála jsem si, aby zapršelo. Ale ne zas tak moc. Na druhou stranu, alespoň déšť uhasil požáry a příroda se zazelenala...

Skopje z ptačí perspektivy

Včera (čtvrtek, 2nd) jsme měly volno. Makedonci totiž oslavují Den samostatnosti. My jsme nezahálely a rozhodly jsme si udělat výlet. Skopje obklopují ze všech stran hory. Na nejvýraznější hoře Vodno, která se tyčí do výšky 1066 m.n.m., je postaven obrovský kříž. Ten je v noci osvětlen a nádherně září. Mockrát jsme ho viděli večer z parku nebo z hlavního náměstí. Je hodně vysoký - měří 76 m. Kříž není historická památka. Byl postaven k příležitosti milénia. A za těch sedm let se stal jedním ze symbolů Skopje.

Ze Skopje se zdá, že je kříž blízko. Ale opak je pravdou. Až na vrchol vede dlouhá klikatá asfaltka. Ovšem auta mohou přibližně jen do půlky kopce. My jsme se nechali do té poloviny vyvézt taxíkem. A i tak jsme se dost zapotili. Svižnou chůzí jsme šli asi hodinu a půl.

Ze shora bylo vidět celé Skopje. Byla jsem překvapená, že Skopje je tak protáhlé město (asi 25 km na šířku). Podařilo se nám najít známá místa jako náš byt, hlavní náměstí apod. Pěkný pohled byl na okolní pohoří. Jen škoda, že jsou letos tak extrémní sucha. Zelená krajina je přece jen hezčí. Dokonce jsme viděli i hořící les. Nemusíte mít obavy, nejsou to žádná rozsáhlá území, která by ohrožovala lidská obydlí.

Nahoru na kříž se oficiálně nemůže. Jsou tam ovšem nezabezpečené schody. Občas chybí šrouby, občas celý schod. Někteří blázniví návštěvníci šli nahoru. My nikam nelezli a udělali jsme si fotečky z vrcholu Vodna, nabaštili se a zase mazali dolů.

Měli jsme totiž zpoždění. Byli jsme pozváni na barbecue. Konalo se na okraji Skopje v chatové oblasti. Poznali jsme tam asi 10 dalších nových lidí. Z toho většina byli bývalí AIESECáři. Grilovali jsme maso, povídali o rozdílech mezi našimi zeměmi a Makedonií. Hodně Makednoců zná Českou republiku. Ví, že hlavní město je Praha. Kluci většinou znají nějaké sportovce nebo fotbalové a hokejové kluby. Potkala jsem už několik lidí, kteří slyšeli o Ostravě nebo znají nějakého Ostraváka. Docela příjemné zjištění, ne?