Výlet na Limfjord

Láska k cestování + volný víkend (blížící se termín pro odevzdání projektu se nepočítá) + skupinka dalších nadšenců, co se chtěla podívat do stejné oblasti = skvělý víkend v oblasti Limfjodu.

Začalo to tak, že se pár Poláků chtělo podívat na západní pobřeží. Přizvali Čechy a další zájemce. Cílovou oblast jsme nakonec určili oblast Limfjordu, kde ještě nikdo z nás nebyl. Problém je, že to není příliš zmiňované místo v průvodcích, proto jsme nevěděli přesně, kam pojedeme. Náš výlet se utvářel podle toho, kde jsem zrovna byli, co jsme si přečetli v průvodci nebo na co upozorňovaly cedule u silnice. Měli jsme jen předem zarezervovaný kemp, kam jsme museli dojet. Jistým cílem byl ovšem Aalborg, kde se po celou sobotu konal karneval. Největší v severní Evropě.

Rozhodli jsme se jet na dva dny, abychom měli více času celou oblast pěkně prozkoumat. Našli jsme kemp, kde bychom mohli přespat (ač byl zpočátku návrh, že přespíme v bunkrech z II. světové války, naštěstí se to nerealizovalo).

Nakonec se nás na cestu vydalo celkem 9 lidí, 7 Poláku a 2 Češi. Jeli jsme dvěma auty. Nejprve jsme jeli na západní pobřeží, na místa, která jsem znala už z výletu s taťkou a ségrou. První zastávka byla na pobřeží Severního moře poblíž jihu Ringkobing Fjordu. Procházeli jsme se po pláži, skákali jsme tam do písku a užívali si krásného písčitého pobřeží s velkými mořskými vlnami.

Dál jsme pokračovali do Hvinde Sande - městečka uprostřed pásu mezi Ringkobing Fjordem a Severním mořem. Nachází se tam menší přístav a kanál mezi mořem a fjordem. Také jsme navštívili maják. Byl tam krásný výhled, ale hodně foukalo. Čtvrtou zastávkou bylo největší městečko v oblasti Ringkobing, podle kterého dostal blízký fjord jméno. V tomto městečku se nic zvláštního nenacházelo kromě jedné zajímavé sochy (viz fotka).

Potom jsme jeli kus na sever na středověký hrad Spottrup. Část z nás šlo dovnitř a já s dalšími lidmi jsme šli obhlídnout park. Tam nás zaujalo dětské hřiště, kde jsme se vrátili o patnáct let zpátky a menší botanická zahrada, ve které se pěstovaly hlavně bylinky.

Ještě bylo dost světla, nechtělo se nám jet do kempu. Jeden Polák viděl neznámo kde fotku útesů na malém ostrově Fur. Tak jsme se rozhodli, že se tam podíváme. Neměli jsme ale tušení, jak se na ostrov dostaneme, jestli tam jezdí trajekt a kde přesně útesy leží. Navigace nás ale krásně dovedla až k mini přístavu, odkud trajekt na Fur co zhruba dvě hodiny jezdil. Zaplatili jsme hříšné peníze za převoz a nalodili se i s auty. Vystoupili jsme, aby jsme si užívali plavbu, ale záhy jsme byli velmi zklamáni, protože za 3 minuty jsme už byli na druhém břehu. Doufali jsme, že na ostrově budou cedule, kde se ty útesy nachází. Ale ono kde nic tu nic. Navíc jsme nepotkali ani živáčka. Nevím, jak se nám to podařilo, ale dojeli jsem přesně tam, kam jsme potřebovali. (Asi to bylo tím, že na celém ostrově byly dohromady čtyři delší silnice). Od silnice jsme šli k útesům ještě kus pěšky, ale byla to příjmená procházka lesem. Z vršku útesů jsme se seškrábali dolů a procházeli po oblázkové pláži. Fotili jsme, pózovali a užívali si báječné atmosféry místa, které běžní turisti neznají. 

Pomalu přicházel večer, proto jsme zamířili do kempu. Vybrali jsem hezký kemp, u moře, dobře vybavený. Bydleli jsme ve dvou moderně zařízených chatkách s kuchyňkou. Večer jsme ještě při deštíku na verandě grilovali párky.

Další den nás čekal karneval v Aalborgu. Tento karneval je největší v severní Evropě, asi 100 000 návštěvníků roční přijíždí, aby vidělo v průvodu kolem 20 000 masek. Když jsme na karneval jeli, vůbec jsem netušila, že bude tak obrovský. Měla jsem obavy, že ho nenajdeme. Po příjezdu do města jsem pochopila, že mé obavy byly úplně zbytečné. Aalborg je čtvrté největší město Dánska, přesto davy lidí a uzavřené ulice dávaly jasně najevo, že karneval se táhne celým městem. Byl to super zážitek, šli jsme podél průvodu, někdy se zastavili a dívali se na zajímavé masky. Hrála taneční hudba a občas jezdily "alegorické" vozy s podivnými tancujícími stvořeními. Samozřejmě všichni popíjeli a ulice po projití průvodu byly plné odpadků. V Dánsku jsou lahve od piva také vratné, a tak děti poházené lahve sbíraly, čímž zároveň čistily město. Průvod procházel kolem Utzon Centra - moderní budovy dánského architekta Jorna Utzona. Asi vám to jméno nic neřekne, ale jeho nejznámější budova je opera v Sydney. Vzhledem k tomu, že někteří z nás studovali architekturu, nemohli jsme tehle "kulturák" jen tak minout. Kulturák proto, že se tam nacházejí sály pro koncerty a různé společenské akce, knihovna a galerie. Průvod končil v parku, kde byl koncert různých skupin. Park byl ale pro tuhle příležitost oplocený a vstup do něho pochopitelně placený. Už nám to stejně stačilo, proto jsme se tedy vydali dále.

Zastavili jsme se nejprve na okraji Aalborgu, na pohřebišti vikingů Lindholm Hoje. Procházeli jsme se po louce, kde měli vikingové hroby vytvořené z kamenů ve tvaru  lodí. Zároveň jsme navštívili tamní muzeum. Dánové vůbec nemají nudná muzea! Naopak často mají interaktivní expozice.

Poté jsme se vydali na cestu zpět, směrem do Horsens. Ještě jsme zastavili u kopečků na východním pobřeží. Opět sluníčko, nikde nikdo a krásná atmosféra. Sedli jsme si do stráně, povídali a užívali si výhled na moře pod námi. Co se v Dánsku lišilo oproti ČR, byly záchody i na odlehlých místech, stejně jako tady u těch kopečků, vždy čisté, s toaletním papírem i mýdlem, zdarma, bez koholiv, kdo by to tam hlídal.

Čirou náhodou jsme se dostali do malebného městečka Mariager plného hrázděných domů a dlážděných křivolakých ulic. Říká se mu také město růží, protože majitelé domků jimi zkrášlují své předzahrádky.

Další zastávka byla ve Viborgu, městu v severocentrální části Jutska. Má hezké centrum s katedrálou a několika dalšími kostelíky. Poslední, už velmi krátké zastavení bylo v Silkeborgu, kde jsme si fotili noční osvětlený vodotrysk na jezeře.

Během dvou dní jsme navštívili celkem 12 míst. Přírodu bez jediného živáčka i pulzující město s mnoha tisíci návštěvníky. Vlevo jsme všichni výletníci u cedule "Dania", což znamená polsky Dánsko. Vpravo můžete vidět mapku, kudy jsme jeli.

Cestování po Dánsku

Byl první máj, byl lásky čas a možná i proto mě přijeli navštívit taťka se ségrou :-) Týden, který si na mě vyhradili, jsme využili cestováním po celém Dánsku. Vyráželi jsme brzy ráno (i osm hodin je na mě brzo) a přijížděli nejdříve v deset večer. Najeli jsme přes 2100 km. Dole přikládám mapku všeho, co jsme navštívili. Dánsko je relativně malá země, přesto na procestování celého Dánska bychom potřebovali ještě o týden navíc. Shodli jsme se, že se nám tu moc líbí zdejší architektura, spousta zeleně, rozsáhlá síť kvalitních silnic a cyklostezek a dánský design a také malebné hrazděné domečky. Fotky z našich cest naleznete v levém sloupečku.

International Day

V pátek 24.4. jsme měli ve škole volno, protože se konal International day. Je to den, kdy zahraniční studenti prezentují své země. Konal se v prostorách školy - v jídelně. Každá země měla k dispozici svůj stánek, kde se nabízelo tradiční jídlo a pití (=alkohol). Tahle forma prezentace je pro ostatní studenty nejzajímavější, málokomu se chce poslouchat o historii či památkách dané země. I když výjimky se našly :-)

Čechů nás tu je tento semestr 6 plus 2, kteří jsou zde na pracovní stáži. Čili rukou na přípravu pokrmů bylo dost. Na koupi surovin a dekorací dostal každý stát 1200 DKK, což nám pokrylo naše výdaje. Naplánovali jsme si několik chodů. Jako předkrm jsme měli český chléb s nakládaným Hermelínem (to nám dovezli Češi z minulého semestru až do Horsens), hlavním jídlem bylo uzené se špenátem a bramborovým knedlíkem a jako dezert jsme měli bublaninu s jahodami, piškotové banánky a kynutý švestkový koláč. "K uhašení žízně" jsme nabízeli domácí vaječný koňak, slivovici a komu to nestačilo, tak ještě Pilsner Urquell. Nemyslete si, že studenti jedli jednotlivé chody, tak jak mají. Každý si vzal, co vypadalo hezky, jen se po tom zaprášilo.

Dekoraci tvořily vlajky ČR, obrázky slavných Čechů a Češek a obrovská mapa ČR nakreslená na prostěradlo.

Abyste si vytvořili bližší představu, přidala jsem zde fotky. Kliknutím na ně si je zvětšíte. Pro ty opravdu interesované uvádím odkaz na video: http://www.youtube.com/watch?v=qbIkEPW80YU. Našla jsem se tam 5 x (někdy ne z úplně lichotivého pohledu) ;-) Kdo mě najde taky?

Tohoto dne se neúčastnili studenti ze všech zemí, kteří tu jsou, protože to bylo pouze dobrovolné. Přesto jsme mohli ochutnat jídlo z 23 zemí: Španělsko, Francie, Itálie, Německo, Dánsko, Island Finsko, Polsko, ČR, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Litva, Lotyšsko, Rusko, Čína, Nepál, Indie, Keňa, Ghana, Svazijsko a Austrálie.

International day není jediná akce, kterou pro nás škola pořádá, také jsme se mohli zúčastnit sportovního dne. Ten každoročně probíhá i na na Vysoké škole báňské. V Ostravě se můžou studenti přihlásit do nočního orientačního běhu, aerobiku, badmintonu, tenisu, lezení na stěně, turnaje ve fotbale apod. V Horsens to je jinak. K dispozici bylo tyto sportovní disciplíny: ping pong, šipky, petanque, wrestling, stolní fotbálek, poker, soutěž v pití piva a soutěž Kdo víc sní. Kupodivu jsem se nezúčastnila žádné z nich. I když ta poslední mě lákala :-)

Konečně!

Se slušným zpožděním než jsem měla v plánu, ale přeci jen jsem to uskutečnila. Co? Pořídila jsem si kolo.

Druhý den po příjezdu do Horsens jsem hned ráno zašla do nedalekého krámku s jízdními koly. Byla jsem rozhodnutá, že si kolo koupím i kdyby mi nabídli to samé co v únoru. Měli "na výběr" opět jen jedno, ale jiné než před dvěma měsíci. Bylo relativně nízké kvality ale také docela nízké ceny. Pravda, je na některých místech trochu rezavé, ale snad ty necelé tři měsíce ještě vydrží. Pak se může klidně rozpadnout v prach.

Většina zahraničních studentů má rezavé kolo. Je to dáno tím, že tato kola jsou starší a jezdí se na nich krátkodobě - jeden semestr či dva, takže se studenti k těm kolům moc hezky nechovají. A navíc se tady jezdí celý rok, za deště i za sněhu. Kola se nechávají venku před školou, obchodem i kolejemi 24 hodin denně, tak není divu, že během pár let zreznou.

Moje kolo má mimo rzi také nosič, blatníky (nutné vybavení kola, jelikož v Dánsku třetina dnů v roce poprchává), kryt na řetěz (ve zdejších podmínkách také velmi potřebný, jezdí se tu v běžném oblečení, tak ať se mi neumažou nohavice), přehazovačku o třech převodech (na dánskou "kopcovitou" krajinu to je dostačující), zadní světlo (i když to nevím, jestli svítí) a zabudovaný zámek na kolo (i s klíčkem).

Už jsem s ním byla včera i dneska ve škole, cesta je daleko rychlejší a pohodlnější. Také jsem zajela do vzdálenějších částí Horsens, abych to tu lépe poznala. Snad brzy uvidíte i nějaké nové fotečky.

Držte mi palce, ať se mi mé nové kolo do prázdnin nerozpadne ;-)

Zpět v Horsens

Odpočatá a s úsměvem na tváři jsem se včera po velikonočních prázdninách vrátila do Horsens. Dojela jsem bez větších komplikací. Až na to, že vlak z Ostravy do Prahy nabral během cesty půlhodinové zpoždění. Autobus z Prahy do Kodaně vyjížděl také o půl hodiny později a do Kodaně jsem dorazila skoro o hodinu později po plánovém příjezdu. Alespoň dánský vlak jel načas a na minutu přesně také přijel do Horsens.

Na všechny přestupy jsem měla naplánované dostatečně velké časové rezervy. Nejen pro případ zpoždění spoje, ale také kvůli pomalému pohybu s mým obřím kufrem. Přesuny jsem zvládala docela snadno, často jsem využívala výtahů. Až pár minut před tím, než jsem vystoupila tady v Horsens z vlaku, mě napadlo, že budu mít pořádný problém vynést můj kufírek do pátého patra. Tak jsem si vymyslela malý plán. Dole na dvoře jsem si kufr pěkně otevřela a začala jsem vytahovat tašky s jídlem. Ty jsem postupně nanosila nahoru. Až když jsem v kufru měla jen oblečení, troufla jsem si ho vynést do mého podkrovního bytečku. To byla radost, že jsem se vyškrábala až sem!

Měla jsem něco přes dvě hodinky času na oddych, a pak jsem musela jít do školy na hodinu. V první hodině (kam dorazila sotva třetina studentů) jsme dostali třístránkovou případovku. Už na druhé stránce jsem začala klimbat. Dokonce se mi dvakrát stalo, že jsem začala padat ze židle. Ale to mě vžycky probralo, takže žádný vtipný pád se nekonal. Každopádně jsem byla tak unavená, že jsem nebyla schopná ani tu druhou stránku dočíst. Nakonec jsme stejně měli zpracovat tuto případovou studii ve skupinách za domácí úkol. Tak jsme se naštěstí brzy rozešli. Já jsem ale musela čekat další dvě hodiny na angličtinu. To jsem si sedla do volné učebny a zalomila jsem to. Na angličtinu jsem přišla rozespalá s otlačenou tváří. Jenže angličtina nám odpadla. Tak jsem si šla dát šlofíka konečně domů.

Market Communication

Tento předmět míváme každé pondělní ráno a ve středu. Výuka není rozdělena jako u nás na přednášky a cvičení. Zezačátku hodiny nám vyučující krátce představí teorii a po zbytek hodiny řešíme ve skupinách různé úkoly či případové studie.

Zprvu jsme se zabývali zejména rozdíly mezi kulturami (co se marketingu týče - protože napřt. na stejnou reklamu nemusí regovat Čech a Američan stejně). Nyní se zaměřujeme především na to, jak vytvořit reklamu v tisku, jak psát direct mail, tisková prohlášení, firemní časopis, brožury apod.

Není to jednoduché - zejména z toho důvodu, že se toto nedá naučit nazpaměť, ale je k tomu potřeba marketingového myšlení a umění psát. A pochopitelně i slušnou angličtinu :-) Každopádně koncepce i náplň tohoto předmětu mi přijde velmi zajímavá. O to víc, že podobný předmět na ekonomce v Ostravě nemáme.

Angličtina

Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla jet zrovna do Dánska, bylo, že Dánové mají velmi dobrou úroveň znalosti angličtiny.

Nyní to můžu jen potvrdit. Už jsem se sice setkala s člověkem v cyklo prodejně, který vůbec neuměl anglicky, ale jeho kolega odpověděl můj dotaz bez problémů. Učitelé ve škole mluví také výborně. Naštěstí ale nehovoří příliš rychle ani nepolykají slova jako rodilí mluvčí. Dánští studenti mají angličtinu také skvělou. Troufnu si tvrdit, že ji mají lepší než většina studentů ze zahraničí. Erasmus studenti mají nejčastěji podobnou úroveň angličtiny jako já. Ovšem jsou zde i tací, kteří mají problém se základními časy a na druhou stranu tací, kteří mluví tak dobře (a rychle), že jim obtížně rozumím.

Všem studentům ze zahraničí je doporučováno zvolit si zde Anglický jazyk. Já za absolvování tohoto předmětu sice doma nedostanu žádné kredity, přesto jsem si ho vybrala, abych se mohla zdokonalovat :-) Na začátku semestru jsme všichni absolvovali rozřazovací zkoušku. Byla dělána formou rozhovoru s vyučujícím. Já jsem měla odpovědět, proč jsem si vybrala Dánsko, co se mi tady líbí, co si myslím o Dánech (pochopitelně jsem o nich hovořila jen pěkně;-)) atd. Pak jsem měla podrobně popsat 2 obrázky. Za necelý týden jsme se dozvěděli výsledky. Já jsem byla přiřazena do skupiny intermediate. Celkem jsou tři skupiny: starter + pre-intermediate, intermediate a advanced. Museli otevřít hned několik tříd s intermediate, protože nás je nejvíce.

Výuka angličtiny je zaměřena na konverzaci. Zejména hodně diskutujeme (např. naposledy obezitu), prezentujeme (např. co jsme si mysleli o Dánech než jsme sem přijeli a co si naopak cizinci myslí o našem národu) či máme napsat nějaký text (např. prezentovat Vitus Bering studentům, kteří se rozhodují, kam pojedou na Erasmus). Na každou hodinu si musíme přečíst nějaký článek (např. o pronikání cizinců do dánské společnosti). Gramatice či slovní zásobě se věnujeme minimálně. Také jsme se minulý týden dívali na dokument Super Size Me.

Máme sympatickou, velmi mladou vyučující. Ráda na tento předmět chodím. Výuka je totiž díky různorodým činnostem zajímavá (když opomenu, že jsem u sledování výše uvedeného dokumentu usnula).

Univerzita v Horsens

Zdejší univerzita se jmenuje Vitus Bering. Název dostala podle slavného rodáka z Horsens. Sloužil v 18. století pro ruskou armádu a jeho úkolem bylo zmapovat východní pobřeží Sibiře či lokalizovat Japonsko. Mimo jiné ověřil, že Asie a Amerika jsou dva oddělené kontinenty. Znáte Beringovo moře? Je pojmenováno po něm.

Tato univerzita se nachází na okraji města, nedaleko menších fjordů a asi deset minut od moře. Na rozdíl od ekonomky v Ostravě je tato budova modernější a daleko přehlednější na orientaci. Sestává se ze šesti pavilonů, které jsou spojeny koridorem. Až na jednu výjimku. Mezi dvěma pavilony koridor zbourali a místo toho spojili sousední pavilony skleněnými stěnami a obrovskou střechou. Tím vznikl prostor, kde všichni studenti tráví volné hodiny a občas se tu konají různé školní akce.

Třídy se od těch českých liší tím, že jsou pro studenta pohodlnější. Lavice jsou dvakrát větší a v každé třídě jsou polstrované točící židle. Má to jednu nevýhodu, furt mám nutkání se při hodinách točit sem a tam :-) Na druhou stranu, počítačové vybavení je tu daleko za ostravskou ekonomkou. Zdejší počítače jsou většinou staré a šíleně pomalé. Nikoho to ale asi nijak zvlášť netrápí, protože tu stejně každý student má vlastní laptop.

Univerzita je otevřená 24 hodin denně, pouze ve večerních hodinách a o víkendech se lze dostat dovnitř jen pomocí čipové karty. Tu jsme dostali během prvního týdne. Museli jsme si nejdříve ve fotobuňce udělat pasovou fotografii. Naštěstí lze focení opakovat a až ve chvíli, kdy je student spokojený s výsledkem, se konečná fotografie odešle na technické centrum školy. Tam se studentská karta vyhotoví. Lze ji používat také pro přístup do knihovny nebo když potřebujeme něco vytisknout.

V rámci školy není menza. Můžeme se najíst v bufetu, kde se dá koupit teplé jídlo, zeleninové saláty nebo spousta druhů sendvičů. Ovšem ceny jsou na každodenní stravování poměrně vysoké. Dále zde najdete obchod s kancelářskými potřebami a učebnicemi. Většina literatury je nabízena v angličtině. To je sice skvělé, ovšem průměrná cena takové učebnice činí 1600 Kč. Tím tato prodejna poněkud uvadá na kráse.

K mému překvapení se tu nenáchází mimo fotbalového hřiště žádné sportovní zázemí. Vedle budovy univerzity se nyní staví technologický park a opodál nové koleje. Těch se ale nedočkám, dle plánu budou zprovozněny až v roce 2010.

První školní den

První hodina zde začíná v 8:20. Sympatické. Když si ale od tohoto času odečtu tři čtvrtě hodiny na cestu do školy, už to nezní tak příjemně. Zvlášť dnešní cesta na univerzitu byla hrozná. Měla jsem pocit, že mám v botech hřebíky, které mě při každém kroku píchají do nohou. Vydržet to čtyřicetpět minut není nic, co bych chtěla znovu zažít. Kolem mě projížděly po silnici spousty lidí na kolech. Normálně v džínách, sakách, kabátcích, občas některá slečna v podpatcích... Většinou to byli studenti, kteří mířili taky na univerzitu. Čím více cyklistů kolem mě projíždělo, tím víc jsem jim záviděla. A tak jsem se rozhodla. Kupuju si kolo.

Do školy jsem dorazila včas. Chvíli jsem hledala správnou místnost. Po nějakém tom bloudění jsem našla svoji třídu. Tam už čekala mladá sympatická účitelka. Začala hodina Market Communication. Bylo tam asi 12 studentů, z toho převážná většina Francouzů. Každý dostal "plán výuky", kde jsou uvedená témata, která budeme jednotlivé hodiny probírat a úkoly, které musíme do každé lekce splnit. Dále jsme dostali vytištěnou PowerPointku, podle které jsme pak probírali učivo. Toto je na Báňské stejné, jen materiály obvykle nedostáváme, ale tiskneme si je sami z internetu den předem. Ještě jsme od vyučující dostali něco jako skripta. Tento materiál obsahuje vybrané texty z různých knih vztahujících se k předmětu. Před každou hodinou si musíme jeden text nastudovat. To znamená přečíst si zhruba dvacet stránek. Už vím, jak budou vypadat moje večery příští čtyři měsíce. Budu je trávit s těmito texty a se slovníkem v ruce :-)

Market Communication mi končí před desátou a další hodina, Project Methodology, začíná až v 16:15. Mám tedy šest hodin volného času. Ten sice můžu trávit čtením daných skript, ale jak se znám, tak celou tuto dobu strávím on-line :-)

Už musím jít, čeká mě další hodina.

Ubytování

Bydlím v baráčku na Sonderbrogade 31 (kdo se na něj chcete podívat z ptačí perspektivy, mrkněte na maps.google.com - google ho neukazuje úplně přesně, leží naproti přes ulici, bydlím pod tou delší červenou střechou.) Má pět poschodí a já bydlím úplně nejvýš. Není tu výtah, jen úzké schody vedoucí strmě nahoru. S mým kufírkem to byla docela sranda vyjít tak vysoko... Ale holčina, jež mě vyzvedávala (Estonka Nelly, která tady byla na zimní semestr), mi s kufrem pomohla. Když jsme vyšly až nahoru, jen tak tak jsme popadaly dech.

Ta námaha za to ale stála. Nelly odemkla dveře hezkého podkrovního bytečku. Dala mi klíče, zodpověděla mé otázky a zase pádila vyzvedávat jiné studenty.

Vstoupila jsem do prostorné místnosti, kde se nachází menší kuchyňka, jídelní stůl, křeslo, měkkounká postýlka a šatní skříň. Z této místnosti vedou dveře do dalšího pokoje, který ale k mému překvapení byl už zabydlen. Jen jeho obyvatelka chyběla. Myslela jsem si, že je zrovna někde pryč a že se brzy vrátí. Dnes už vím, že zde bydlí Polka Olga, která tady byla od zimního semestru a nyní je na prázdninách. K „mému“ bytečku patří také koupelna, kde je sprcha, záchod a umyvadlo se zrcadlem :-). Celkově zde vybavení hodnotím velmi kladně, je to tu pěkné, čisté a poměrně nové. Nejvíc se mi líbí trámy, které celý byt zútulňují.

Obvykle když přijdu do nového bytu, tak první, co udělám, je, že se podívám z okna. Tady ale žádný výhled nemám. Jsou tu totiž střešní okna, ze kterých vidím jen kousek střechy protějšího domu a špičku kostela stojícího opodál.

Nevýhodou tohoto ubytování je, že se nachází daleko od školy. Podle googlu tři a půl kilometru. Procházka to není špatná, jen kdyby tady tolik nefoukalo. Vítr mi profukuje dokonce i čepici, tak zvažuju, že si tu koupím nějakou teplejší. Kdybych jezdila autobusem do školy, vyšlo by mě to velmi draze. Deset jízd přijde minimálně na 115 DKK. Výhodou je, že to mám jen pár minut do centra. Dnes jsem se byla zeptat na cenu nájmu a byla jsem příjemně překvapena. Měsíčně mě ubytování stojí 1600 DKK. Očekávala jsem, že budu platit nejméně 1750 DKK, jak uváděli na internetu studenti, kteří zde studovali vloni.

Internet. Zde na ubytování bohužel internet není. Ovšem tak praví oficiální dokument, který tu mám na pokoji. Když jsem si v něm přečetla "no internet access", vyrazilo mi to dech, protože jsem očekávala, že internet budu mít na ubytování k dispozici. Později jsem tady ale objevila „krabičku na internet“. Jenže přesto se nedokážu připojit. Všechny sítě jsou zaheslované. Doufám, že až přijede moje spolubydlící, tak mi s tím poradí a já vám budu moci psát častěji.

Snad se mi v mém novém bytečku bude líbit a prožiju tu skvělý půlrok!

Jsem happy

Dala jsem mikroekonomii!!!!!!!!!!!!!!! Juchůůůů

Cesta do Dánska

Je tomu sotva půlrok a zase jsem fuč... Ale nebojte, tenhle semestr uteče jako voda. Ani se nenadějete a budu zpátky doma. Navíc plánuju přijet zpátky do Ostravy na začátku dubna, kdy jsou tady velikonoční prázdniny.

Ale pěkně od začátku. Odcestovala jsem v pátek (30.1.09). Vlak ze Svinova na Prahu mi jel krátce po poledni. Ještě ve vlaku jsem přišla na několik důležitých věcí, které mi chybí. To potěší. Do Prahy přijel vlak načas. Tam jsem se setkala s taťkou, který mi pomohl dostat se na Florenc s mým maxi-kufrem, jenž važil asi 23 kilo.

Odtamtud měl odjíždět v 17:30 autobus Student Agency. Autobus to byl pěkný, čistý, kožené sedačky, včetně možnosti připojení na wi-fi. Příplatek za kufr po mně stewardka s řidičem nechtěli, ani mi jej neměřili ani nevážili. Ale i kdyby, můj kufříček byl do limitu. Z Prahy jsme vyjeli zhruba o tři čtvrtě hodiny později, protože jsme čekali na tři lidi, kteří jeli zpožděným spojem Student Agency ze Slovenska. Poslední zamávání a frrr na Ústí a pak na Německo.

Cesta ubíhala relativně rychle, po německých dálnicích to jen fičelo. Moc jsem se ale nevyspala. Neměla jsem tam moc místa na nohy. Pod nohama jsem měla batoh s notíkem, který se pod sedadlo ani nahoru do přihrádky nevešel. Alespoň jsem ho měla plně pod kontrolou. Vzhledem k tomu, že prostor pro nohy zabíral můj batoh, už jsem je neměla moc kam složit. Ale znáte mě, já se vejdu ledaskam, jen ten spánek nebyl příliš kvalitní. Vedle mě seděl asi šedesátiletý Slovák, brzy jsme si začali povídat. Je to vždycky zajímavé, takhle úplně někoho cizího poznat. Pán jel do Norska, kde už skoro 30 let pracuje jako provozní manažer hotelu. Hodně za ta léta procestoval Skandinávii, tak mi i něco poradil a dal nové informace. Kolem dvou hodin jsme dorazili k Baltu a čekali na trajekt do Dánska. Ten se plavil zhruba tři čtvrtě hodiny. Museli jsme vystoupit z busu a čekat na palubě. Chvíli jsem byla i na venkovní palubě, ale byla tam pořádná zima a všude kolem tma. Jediné, co šlo vidět, byly temné vlny hluboko pode mnou. Jízda Dánskem už mi uběhla rychle, probudila mě až stewardka, když hlásila, že za půl hodiny budeme v Kodani. Přijeli jsme tam zhruba o půl hodiny později, než bylo v jízdním řádu. To ale pro mě neznamenalo žádný problém, protože jsem si dala pro další přestup rezervu. Posbírala jsem si svých pět švestek a autobus pokračoval se zbylými pasažéry do Švédska a Norska.

Teď jsem se musela zorientovat a najít cestu k vlaku. Stáli jsme blízko kolejí, ale nádraží jsem zprvu vůbec neviděla. Naštěstí jsem nebyla sama, která vystupovala v Kodani a následně se potřebovala dostat na nádraží. Přidala jsem se ke skupince Čechů. Společně jsme se na nádraží nakonec dostali a dokonce bezbariérovou cestou, která ale znamenala mírnou zacházku. Přesun trval asi 15 minut, a to jsme šli necelý půl kilometr. Zjistila jsem, že mám společnou cestu s jedním Čechem, který taky jede studovat, ale do jiného města než já. Každopádně už v Dánsku nebyl poprvé, takže jsem se od něho dozvěděla taky pár dalších informací, které se můžou hodit. S nákupem jízdenky nebyl problém, stála mě očekávaných 314 DKK. Tj. skoro 1180 Kč. Mimochodem autobusová jízdenka z Prahy do Kodaně mě vyšla se slevou na 950 Kč. Na druhou stranu musím říct, že ten vlak byl čistý, pohodlný a velmi rychlý. Překvapilo mě, že „můj kolega“ si přikoupil za 30 DKK místenku. Dobře věděl proč - ač vlak vyjížděl v sobotu před sedmou hodinou ranní, 80 % sedadel už bylo zarezervovaných. Nad každým sedadlem je světelný panel, který ukazuje, zda je sedadlo volné, či je rezervováno. Naštěstí jsem našla volné sedadlo. Konečně se během jízdy rozednívalo. Nejhezčí moment byl, když slunce vycházelo, obloha byla krásně oranžová a sluneční svit nádherně ozařoval moře, most přes zátoku a vesničku s malinkým přístavem. Vlakem jsme se museli dostat dvakrát přes moře (mezi ostrovy Sjaelland/Fyn a Fyn/Jutský poloostrov). Poprvé jsme ho překonali tunelem a podruhé na náspu. Když se blížila stanice Horsens, začala jsem být nervózní.

Na příjezdu to bylo zařízené takto: předem jsem informovala univerzitu, kdy přesně přijedu a čím. Oni mi napsali mail, že mě v Horsens vyzvedne buddy. A kdybych měla zpoždění, tak mám volat na určité telefonní číslo. Do Horsens jsem přijela o půlhodiny dříve, nikam jsem nevolala, čekala jsem, zda někdo příjde…a nic. Pak jsem se zkusila zeptat dvou kluků, kteří tam taky stejně dlouho čekali, jestli nejsou studenti VIA University a oni že jo. Byli to Maďaři, prý už volali číslo, které jsme předtím dostali mailem. Za chvilku pro ně přijel kluk, který je nabral a zavezl na ubytování. Na mě tam už neměl místo. Tak jsem taky volala, od daného člověka jsem dostala číslo na holčinu, která by mě měla vyzvednout. Zavolala jsem jí a ona asi za 10 minut přijela taxíkem. Dovezli mě na moje ubytování. Taxík platila platební kartou od školy. To jsem byla příjemně překvapena. Zavedla mě na pokoj, dala mi klíče, zodpověděla mé otázky, rozloučila se a já zůstala v mém novém přechodném domově sama.

A víc už neprozradím, o ubytování a mém prvním dnu v Horsens napíšu příště.