Odpočatá a s úsměvem na tváři jsem se včera po velikonočních prázdninách vrátila do Horsens. Dojela jsem bez větších komplikací. Až na to, že vlak z Ostravy do Prahy nabral během cesty půlhodinové zpoždění. Autobus z Prahy do Kodaně vyjížděl také o půl hodiny později a do Kodaně jsem dorazila skoro o hodinu později po plánovém příjezdu. Alespoň dánský vlak jel načas a na minutu přesně také přijel do Horsens.
Na všechny přestupy jsem měla naplánované dostatečně velké časové rezervy. Nejen pro případ zpoždění spoje, ale také kvůli pomalému pohybu s mým obřím kufrem. Přesuny jsem zvládala docela snadno, často jsem využívala výtahů. Až pár minut před tím, než jsem vystoupila tady v Horsens z vlaku, mě napadlo, že budu mít pořádný problém vynést můj kufírek do pátého patra. Tak jsem si vymyslela malý plán. Dole na dvoře jsem si kufr pěkně otevřela a začala jsem vytahovat tašky s jídlem. Ty jsem postupně nanosila nahoru. Až když jsem v kufru měla jen oblečení, troufla jsem si ho vynést do mého podkrovního bytečku. To byla radost, že jsem se vyškrábala až sem!
Měla jsem něco přes dvě hodinky času na oddych, a pak jsem musela jít do školy na hodinu. V první hodině (kam dorazila sotva třetina studentů) jsme dostali třístránkovou případovku. Už na druhé stránce jsem začala klimbat. Dokonce se mi dvakrát stalo, že jsem začala padat ze židle. Ale to mě vžycky probralo, takže žádný vtipný pád se nekonal. Každopádně jsem byla tak unavená, že jsem nebyla schopná ani tu druhou stránku dočíst. Nakonec jsme stejně měli zpracovat tuto případovou studii ve skupinách za domácí úkol. Tak jsme se naštěstí brzy rozešli. Já jsem ale musela čekat další dvě hodiny na angličtinu. To jsem si sedla do volné učebny a zalomila jsem to. Na angličtinu jsem přišla rozespalá s otlačenou tváří. Jenže angličtina nám odpadla. Tak jsem si šla dát šlofíka konečně domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat