Busan

Busan je druhé největší město Jižní Korei a nejvýznamnější přístav pro lodě plující do Japonska. Také zde žije mnoho cizinců z celkových 3,7 milionu obyvatel. A hlavně zde mají oproti Soulu teplejší počasí a dlouhé písčité pláže.

 

Mimochodem, Busan je to samé co Pusan. Někdy se píše tak a jindy zase onak. Důvodem je to, že před několika lety si jihokorejci zjednodušili pravopis a někdy bývá Busan napsán postaru - Pusan.

Já jsem se do Busanu vydala vlakem, což je asi nejrychlejší způsob přepravy. Také tam létají letadla ze Soulu, ale je to poněkud finančně náročnější. Vydala jsem se tzv. nočním vlakem. Ve 22:50 vyjíždí  ze Soulu a do Busanu dorazí ve 4 ráno. Jednosměrná jízdenka stojí přes 400 Kč. Kdybych jela nejrychlejším vlakem KTX, cesta by trvala jen dvě a půl hodiny. Ale zaplatila bych téměř dvojnásobek. Dává to smysl - dvakrát rychlejší = dvakrát dražší. Mně se více hodilo strávit noc ve vlaku než si hledat v Busanu hotel.

Bohužel tenhle vlak je normální se sedačkama, žádné lehátka tam nejsou, i když jede v noci. Přece jsem se ale trochu vyspala. Ve čtyři ráno jsem mžourala na busanském nádraží a uvažovala, kam teď jít, když je venku tma. Hodinku jsem zůstala na nádraží (mimochodem velmi čistém a moderním). Docela dost Korejců uvažovalo stejně jako já a bez rozpaků se tam rozvalilo na lavičkách. Já jsem si zatím plánovala kam se podívám.

Za hodinku jsem se vydala do Yongdusan parku, kde stojí Busanská věž. Vyhnula jsem se jediné málo bezpečné čtvrti naproti nádraží, kde žije hodně cizinců, zejména Rusů. Na kopečku pod Busanskou věží jsem čekala na východ slunce a pozorovala postarší Korejce, jak spolu cvičí. Bylo teplo, seděla jsem jen v tričku a dokonce si ještě zdřímla.

Posléze jsem se vydala na rybí trh - Jagalchi Fish Market. Čekala jsem tradiční trh, ale tento trh se nachází ve velké nově postavené asi pětipatrové budově. Dovnitř mě nepustili, ale poradili mi, ať se jdu podívat na střechu, kde je vyhlídka na velký kus Busanu.

Z trhu jsem dojela autobusem na malý poolostrov, který se jmenuje Taejongdae. Využila jsem turistického vláčku, který jede podél břehu a zastavuje na zajímavých místech. To nejhezčí na tomto místě jsou strmé útesy. Na nich jsem udělala spoustu fotek, taky jsem tam navštívila maják, který je normálně veřejnosti přístupný.

U moře se mi (jako obvykle) líbilo. Nemohla jsem dočkat, až se dostanu na další místo, které jsem měla v plánu. Pláž :-) Je super mít ve městě obrovskou písčitou pláž. Závidím. Na Haeundae Beach jsem se i opalovala a opět si zdřímla. Bohužel jsem se nekoupala, moře nebylo úplně teplé, navíc jsem si nechtěla nechávat všechny doklady a peníze na pláži. Korejcům věřím, ale cizincům? 

Trošku spálená jsem se vydala zpátky podél pobřeží směrem k nádraží. Navštívila jsem Nurimaru APEC House, což je budova, kde se konalo zasedání APEC v roce 2005. Stále tam jsou kongresové místnosti se jmenovkami jednotlivých účastníků (např. včetně V. Klause). Moje poslední zastávka byla opět na pláži, tentokrát Gwangalli Beach. Pak už jsem jela metrem zpátky na nádraží. Čekala mě další pětihodinová cesta domů.

Domů...koleje v Soulu už byly mým domovem jen na poslední noc. Další den ráno jsem vyrážela na letiště do Incheonu a letěla do mého opravdového domova za svou rodinou. V Korei jsem viděla spoustu hezkých míst, poznala skvělé lidi - ale jak se říká - všude dobře, doma nejlíp.

Jeonju

Už jsem byla v Yeongju, Gyeongju, tak teď pro změnu jsem navštívila Jeonju. Využila jsem nové služby korejské turistické organizace, která uvedla do provozu zdarma autobusy do Gyeongju a Jeonju ze Soulu. O této akci jsem se dozvěděla z korejských novin, které jsem si občas pročítala (v angličtině ;-) ).

Dorazila jsem ráno na hlavní soulské náměstí, pršelo, ale chtěla jsem to zkusit a využít posledních dní v Korei. Autobus byl luxusní, kožené velké sedačky, měli jsme mladého korejského průvodce, který mluvil dobře anglicky. Dostali jsme nějaké propagační materiály, pustil na velkém LCD video o Jeonju. Jelo nás asi  všehovšudy 10 cizinců, já jsem se tam seznámila s jedním Kanaďanem, který učí na univerzitě v Soulu.

Poté, co jsme dojeli do Jeonju, jsme si mohli jít kam chceme, nechodili jsme s průvodcem po památkách. Já jsem poznávala město spolu s tím Kanaďanem, protože jsme měli podobný plán, co navštívit. Viděli jsme opět typickou korejskou čtvrť plnou hanoků, buddhistické chrámy a zašli jsme si na bibimbap. Ten je původně právě z Jeonju a je známý také tím, že se podává se syrovým hovězím. 

Byl to fajn výlet, ale ty památky už mi splývají, už je to furt dokola. Ještě mi zbývají dva dny, jeden den na vyřizování dokumentů kvůli škole a druhý den na další výlet. Konečně se podívám do druhého největšího města Korei, Busanu.

Cheonan

25. června jsem dopsala a odeslala diplomku a celá natěšená jsem se další den vydala na výlet. Ostatní Češi mi doporučili navštívit Cheonan. Neslyšeli jste už to jméno? Pokud ano, jste na dobré cestě. Cheonan se jmenovala loď, která se potopila ve vodách na hranici Jižní a Severní Korei. Zároveň Cheonan je město s půl milionem obyvatel asi 80 km vzdálené od Soulu.

Do Cheonanu se dá dostat metrem. I když to trvá 2 hodiny, je to furt pohodlné a levné. Jedna cesta mě v přepočtu vyšla jen na 40 Kč! S sebou jsem měla půjčeného průvodce Lonely Planet. Podle něho jsem měla před nádražím vidět autobusovou zástavku, odkud jezdí autobus přímo do Cheonanu. Zastávku jsem najít nemohla, turistické íčko bylo zavřené a podle vzhledu nejen ten den, ale trvale. Našla jsem v okolí několik zastávek, ale ani na jedné nestál autobus, který byl uvedený v průvodci. Anglicky se tam nikdo nechytal. Chvíli jsem přemýšlela, jestli by nebylo nejlepší vydat se zpátky na metro do Soulu. Ale řekla jsem si, že to alespoň zkusím. Na zastávce, kde stálo nejvíc lidí, jsem ukázala jedné mladší Korejce místo, kam jsem se chtěla dostat. Lonely planet je dobrý v tom, že má hlavní místa napsána jak latinkou tak v korejštině. Ta paní si to přečetla a ukázala mi číslo autobusu na tabuli. Když přijel daný autobus, ukázala jsem řidiči zase v průvodci, kam chci jet, on na mě kývnul, tak jsem si sedla dopředu a doufala, že mi dá vědět, až budeme na správné zastávce. Taky se tak stalo.

Vystoupila jsem u Indepence Hall of Korea. Toto místo je památník války nezávislosti proti japonským kolonialistům. Japonci okupovali Koreu v období 1870-1945. Od té doby se nemají zrovna v lásce. Ale vztahy nejsou nijak napjaté. Independence Hall of Korea je vystavěn monumentálně, nachází se na zelené ploše za Cheonanem.  Je tu sedm muzeí týkající se korejské historie, původu Korejců, této války atd.  Expozice jsou často interaktivní, fakt zajímavě udělané. Škoda, že je většina popisků v korejštině. 

 

Také tu je kino, kde se promítá animovaný 4D film. V Korei jsem poprvé viděla 3D film a tady dokonce i 4D. Fakt super, Korejci jsou v technice fakt daleko před námi.

World Cup 2010

Letošní červen byl ve znamení fotbalu. I my jsme fandili. Samozřejmě Jižní Korei. Na zápasy jsme se koukali v televizi, kterou jsme měli na ubytování. Jednou jsme šli fandit do centra na velké náměstí u radnice. Hrála J. Korea s Argentinou. Poblíž vyrostla spousta stánků s červenýma tričkama a svítícíma rohama. Žádný fanoušek si nemohl tuhle horečku ujít (ani my) ;-) Korejci jsou jako fanoušci bezvadní, neopíjejí se, nic nerozbíjejí, zpívají a fandí. A takhle to tam vypadalo.

Gyeongju a Pohang

Vracím se k psaní blogu po dlouhé době. Chtěla bych napsat o několika výletech, které jsem podnikla během posledního měsíce svého pobytu v Korei.

Začátkem června jsem si uvědomila, jak málo mám času na poznání tolika míst, kde jsem ještě nebyla. Čekalo mě zkouškové období na Dongguk, dopsání diplomové práce a v té době jsem ještě vážně uvažovala o větším výletě - do Pekingu a Šanghaje. Proto jsem chtěla každý volný víkend cestovat, jak to jen nejvíc šlo.

Důležité místo pro Korejce je město Gyeongju, které bylo hlavním městem v dobách velkého rozvoje Korei (období království Shilla). Toto čtvrt milionové město se nachází na jihovýchodě země, čtyři hodiny jízdy autobusem ze Soulu. Autobus kterým jsem chtěla jet, byl už celý zarezervovaný, spoj s volným místem byl až za dvě hodiny. Naštěstí se mi podařilo do toho prvního autobusu vecpat, a dokonce jsem měla pro sebe volnou dvousedačku, kde jsem dospávala brzké ranní vstávání. V Gyeongju na nádraží na mě čekal Ondra (spolužák z VŠB a Dongguk), který přijel do Gyeongju o tři dny dříve, jelikož neměl výuku.

Vydali jsme se do dvou nejvýznamnějších památek, které jsou zapsány v seznamu UNESCO. Bulguksa Temple a Seokguram Grotto. Ve finále ani jeden z těchto chrámů není o nic víc okouzlující než ostatní chrámy jinde v Korei. Spíš tam je jen příliš turistů. Seokguram Grotto je známý především kvůli jedinečné soše Buddhy umístěné v malé jeskyni. Jeskyně je ale zasklená, focení zakázané. A pro laika zas tak jedinečná taky není. A aby toho nebylo málo, chrám stojí na kopci, kam jsem se z Bulguksa Temple škrábala hodinu v třicetistupňovém vedru. No, stálo mi to za to? :-)

Nevýhoda Gyeongju je to, že je šíleně roztahané. I když se památky zdají být na mapě blízko u sebe, ve skutečnosti se vyplatí využívat místní MHD. Další naší zastávkou byl Tumuli park. Ono vlastně nejde o park ale o hřbitov. Zde se nachází 23 hrobek králů a jejich rodin z období Shilla. V Egyptě mají pyramidy, tady mají "tumuli". Jedna z hrobek je přístupná veřejnosti. Do autenticity má daleko, strop je vybetonovaný a ve výstavních skříňkách je královská koruna a další předměty.

Poslední "dnešní" zastávkou byl Anapji Pond, kdysi královská zahrada s krásnými stavbami. Dnes zahrada s velkým rybníkem. Ondra už měl zjištěné, že se tam koná vystoupení. Vstupné bylo do zahrady stejné jako v jiný den, tj. 1000 W = 17 Kč. Sedli jsme si do trávy a poslouchali typickou korejskou hudbu, mezitím zapadalo slunce....no prostě nádhera.

Spali jsme v Hanjin Hostelu, který byl uveden v průvodci Lonely Planet. Je tam konkrétně psáno: Buď budete tento hostel milovat nebo nenávidět. Mám velmi blízko k té druhé variantě. Jedna sprcha a jedno umyvadlo pro odhadem třicet postelí. Koupelna asi 30 let stará, vybavení hostelu jednoduché a zašlé. Otázkou zůstává, jestli perou povlečení po jednotlivých hostech. Tento hostel - vřele nedoporučuju ;-)

Další den jsme vyrazili do Pohangu, ocelového srdce Jižní Korei. Sídlí zde společnost POSCO, která je třetí nejvýznamnější výrobce oceli na světě (za Arcelorem Mittalem a nějakými Číňany). Cítila jsem se tam jako doma: panorama oceláren jde vidět už z dálky, spousta komínů, málo atrakcí pro turisty.

Nejzajímavější místa pro návštěvníky jsou místní dlouhá písečná pláž a buddhistický chrám. My jsme se ale vydali  na Homigot, nejvýchodnější bod Jižní Korei. Homigot není součástí Pohangu, je to malý výběžek vzdálený asi hodinu od Pohangu. Nachází se tam několik muzeí zaměřených hlavně na mořský život, námořní dopravu, majáky apod.

 

Tohle místo moc zahraničních turistů nenavštíví, jezdí tam spíš místní. Taky všechny popisky exponátů byly v korejštině. Korejci sem jezdí hlavně 1.1. a vyhlížejí východ slunce, aby přivítali nový rok. 

Incheon

Ve středu nemám výuku, navíc jsem neměla na čtvrtek žádný úkol (což je dost výjimečné). A když se v předpovědi počasí na mě usmívala samá sluníčka, bylo jasné, že ve středu na koleji nezůstanu. Rozhodla jsem se jet do Incheonu. Poprvé jsem vyrazila sama někam mimo Soul. Další Češi už se tam byli podívat dříve a ostatní studenti vůbec necestují, pohybují se jen mezi univerzitou a kolejemi.

Incheon je třetí největší město Jižní Korei, žije tam téměř 3 miliony obyvatel. Nachází se zde hlavní korejské letiště a velký přístav, odkud plují lodě zejména do Číny. Čína je největší obchodní partner Jižní Korei, jde tam celá čtvrtina korejského exportu. Ze Soulu vede do Incheonu metro, kterým se dá dojet až na letiště. Do samotného centra Incheonu se dá ode mě dostat za 75 minut (a stojí to v přepočtu jen 27 Kč).

Do cílové stanice jsem dorazila chvíli po jedenácté, navštívila jsem tam informační centrum, kde jsem si vzala mapy a rozhodla se využít City Bus Tour = okružní jízda autobusem po městě. V jedenáct mi to už ujelo, tak jsem se do dvanácté šla projít čínskou čtvrtí, která stojí hned u konečné metra.

Všimněte si krásně rozkvetlé aleje. Když si rozkliknete fotku, zaměřte se na kmen. Nezdá se vám, že tu něco nehraje?

Když jsem před dvanáctou dorazila do Íčka, zjistila jsem, že už jsou vyprodané dva autobusy a musím znovu počkat do jedné hodiny. Udělala jsem chybu, že jsem si nekoupila lístek hned, ale nečekala jsem, že bude takový nával. Mělo mě to ale napadnout, protože ve středu bylo v celé Jižní Korei volno - neslavil že žádný státní svátek, ale konaly se volby do provincií (obdoba našich krajů) a zároveň do zastupitelstev obcí. Volební kampaň tady je úplně odlišná než u nás - často jsem viděla na ulici, jak lidé ve stejnokrojích, se šerpou s číslem kandidáta a v bílých rukavičkách tancují na nějakou korejskou hudbu. Měli připravenou celou choreografii. Také tu někteří nadšenci jezdili na korbě nákladních aut a do mikrofonu vykřikovali, jak je daný kandidát skvělý. Většinou je ale kolemjdoucí ignorovali :-)

Nechtělo se mi čekat další hodinu na autobus, tak jsem ukecala řidiče a prodejce jízdenek, ať mě vezmou hned, že pojedu jen jednu zastávku. Vystoupila jsem tedy po chvíli u Wolmi parku. Prošla jsem okolo kolotočů k nákupní přímořské promenádě. Odsud jde vidět nedávno dokončený most, který spojuje město Incheon s ostrovem, na kterém se nachází už zmíněné letiště. Tento most je 6. nejdelší na světě, měří téměř 18,5 km a pochopitelně to je chlouba Incheonu. Vyšla jsem na kopec Wolmi s rozhlednou a prohlédla jsem si tradiční zahrady. Nasedla zase do autobusu a pokračovala v prohlídce města.

Projeli jsme kolem přístavu až do moderní čtvrti ve výstavbě Songdo, budoucí obchodní a technologické centrum Incheonu. Má tam také stát nový symbol města, skleněná budova, kterou pojmenovali Dvojčata. Neřekla bych, že to je vhodný název, ale když to chtějí ;-) Tato budova je zobrazována na všech materiálech pro turisty. Ve skutečnosti není postavená - nezačali ani zemní práce, pozemek pro stavbu je jen oplocený a uvnitř stojí 2 bagry. Celá čtvrť by měla být podle plánů dostavěná do roku 2020. 

Dále jsme s autobusem pokračovali na ostrov, na kterém stojí letiště. Myslela jsem si, že tam nic jiného není, ale pěkně jsem se zmýlila. Jsou tam písečné pláže. U jedné z nich jsem opět vystoupila z autobusu a poležela jsem si na písku, vymáchala nohy (v nepříliš čistém Žlutém moři) a prošla jsem se po pobřeží. Bylo tam moooc fajn. Škoda, že jsem musela po dvou hodinkách zase na autobus.

Na zastávce si mě vyhlídla jedna korejská babička mluvící trochu anglicky a držela se mě pak celou cestu až málem k mým kolejím. Tento týden mě pozvala na čínské jídlo do restaurace tady kousek. Bylo to od ní moc milé, já jsem ale celou dobu přemýšlela, co má za lubem. Nejsem z Česka moc zvyklá na takovou pohostinnost a hezké chování, když jsme se vůbec neznaly. Korejci jsou moc milí, nejen já mám s nimi dobré zkušenosti.

Zpět v Seoulu

Poslední květnovou sobotu jsem šla odvolit na ambasádu ČR v Soulu. Poblíž ambasády leží Muzeum dějin Soulu. To jsem si nemohla nechat ujít. (Vstupné bylo směšné - 700 W, tj. asi 12 Kč.) Nejvíc mě tam zaujaly developerské projekty, které se chystají. Některé z nich byly celkem monumentální, jsem zvědavá, jestli se někdy zrealizují. Například tady přes ulici má vyrůst nová čtvrť, kdy by sídlily IT firmy, obchody atd. - viz obrázek. (Vepředu jsou malé domečky s hnědými střechami - to je Hanok Village, vedle nich je budova do tvaru písmene L - to je moje kolej.)

Odpoledne jsem jela do Seoul Forestu, velkého parku vybudovaného bývalým primátorem města (předtím byl šéf Hyundaie, dnes je prezidentem Jižní Korei). Seoul Forest je obrovský, nachází se tam zahrady, skleník s exotickými rostlinami, vodní plochy, v jedné části jsou srnky, v další zase ohrady s koňmi... skvělé místo pro odpočinek. Nejvíc mě tam bavily děti a místní omladina, kteří probíhaly vodotryskem střídavě tryskajícího z dlažby. (Něco podobného máme na Masarykově náměstí v Ostravě.) Já jsem si půjčila kolo a jezdila jsem po cyklostezce po břehu Han River, hlavní řeky protékající Soulem. Vůbec jsem netušila, že se vede kolem Han River cyklostezka, navíc pořádně dlouhá. Dole na obrázcích je korejský pár na tandemu a netradiční prolézačka pro děti.

V neděli jsem se s dalšími Čechy vypravila do národního arboreta, které se mělo nacházet kousek za Soulem. Po dvou hodinách cesty jsme zjistili, že jsme nedorazili do národního arboreta, ale do "obyčejné" botanické zahrady. Nicméně byla také krásná. Udělala jsem tam asi 100 fotek, na všech jsou kytičky :-)