Yeongju

Minulý týden bylo zkouškové období. Jsou tu dvě, jedno uprostřed semestru a druhé na konci semestru. Obě trvají týden, i když často jsou zkoušky i týden před a týden po oficiálním zkouškovém. Já jsem měla zkoušky tři, dvě mi dopadly slušně, třetí se dozvím asi dnes.

Po náročném týdnu jsme vyrazili na výlet. Na křtu Odcházení jsme byli totiž pozváni profesorem českého jazyka a slovanských studií. Tehdy jsme mu dali svůj kontakt a vyšlo to, výlet se opravdu konal. Jeli jsme ve třech, já a dva Češi. Dlouho jsme netušili, kam vlastně jedeme. V Korei se díky úpravě pravopisu dá mnoho slov vyslovit různě. Navíc se tu jmenuje všechno podobně. Mají to Gyeongju, Yeongju a Jongju. Kdo se pak v tom má vyznat?

Výlet byl organizován Univerzitou zahraničních studií. My jsme tam byli jediní studenti, všichni ostatní byli profesoři na této univerzitě vyučující své rodné jazyky nebo lidé z ambasád. Tito výletníci byli z Brazílie, Ekvádoru, USA, Kanady, Itálie, Německa, profesorka češtiny, ze Srbska, Ruska, Ukrajiny, Azerbajdžánu, z Indie, Japonska, profesor swahilštiny atd. Bylo nás odhadem 60 ve dvou autobusech.

Organizace výletu byla výborná, po celý víkend se o nás krásně starali. V sobotu jsme dojeli po poledni do Yeongju, cestou jsem si mohla pořádně prohlédnout místní krajinu a venkov. Po příjezdu na nás čekal připravený oběd v korejské restauraci. Asi to byla významná událost, když do nějaké restaurace přijelo šedesát cizinců z celého světa. O to víc se snažili, vždycky bylo všechno krásně připravené a velmi chutné.

Následovala prohlídka Konfuciánské akademie z 16. století a skanzenu, kde se konal festival. Korejci předváděli tradiční hudbu a tanec v krojích. Mohli jste tam koupit různé kořínky a bylinky na ozdravení těla a podobně. Korea je teď krásně rozkvetlá, o to byl celý výlet hezčí.

Po výborné večeři jsme šli do místní sportovní haly, kde se konala vystoupení. My jsme měli VIP sedadla (= plastové židličky) v prvních řadách. Několik souborů nejdříve předvedlo korejské tance. Přiijela tam také známá korejská zpěvačka. Její vystoupení střídaly vždy krátké divadelní scénky. Celé vystoupení bylo v korejštině, čili mohli jsme jen odhadovat, co se asi odehrává na pódiu. Byla to ale zajímavá kulturní zkušenost. Večer nás odvezli do pěkných hotelů.

V neděli jsme po typické snídani  navštívili rodnou vesnici profesora, který nás na výlet pozval. (Hádejte, co se jí v Korei na snídani? Rýže.) Ukazoval nám tradiční domy, ve kterých se dříve bydlelo a dodnes bydlí. V celé vesnici dnes ale bydlí jen dvě velké rodiny. Ostatní se odstěhovali do modernějších domů, často do města.

Po obědě jsme navštívili Buseoksa Temple, jednu z nejstarších dřevěných staveb v Korei. Chrám leží na kopci, obklopený horami, daleko od ruchu. Bylo ta moc hezky, hodně tomu přidalo krásné počasí a kvetoucí příroda.

DMZ

Původně jsme měli víkend strávit výletem s Korejskou turistickou kanceláří, která organizovala prohlídku některých památek v Soulu, spaní v tradičním Hanok domě, vyzkoušení, jak se připravuje kimchi atd. Ale měli omezený počet míst, brali zahraniční studenty ze všech univerzit v Soulu, proto jsme jeli jen někteří. Já bohužel ne.

Proto jsme se rozhodli udělat si vlastní výlet. Na DMZ aneb Demilitarizační zónu. Nachází se na hranicích Severní a Jižní Korei. Je dlouhá 249 km a široká průměrně 4 km, 2 km v obou zemích. Na světě je DMZ více, ale tato je ze všech nejvíce militarizovaná. Je přísně střežená severokorejskými vojáky z jedné strany a na druhé straně jihokorejskými a americkými jednotkami. Oblast je zaminovaná, jsou tam rozmístěny tanky, rakety a různé zbraně. Nerozumím tomu v češtině natož v angličtině. Turisté se tam nemohou samozřejmě volně pohybovat, proto jsou pro ně organizovány výlety. Stal se z toho dobrý business, korejskou DMZ navštěvuje mnoho turistů. Ale jen z jižní strany.

Řada cestovních kanceláří organizuje výlety autobusem s anglicky mluvícím průvodcem už ze Soulu, ale vyjde to zbytečně draho, asi na 800 Kč. Doprava k DMZ je velmi snadná, v centru Soulu nasednete na metro, které vás doveze až do Munsanu, základny amerických vojáků, asi 15 km od hranic. Odtamtud to už je jen jedna zastávka vlakem do Imjingaku. To není městečko ani vesnička, ale pamětní místo korejské války (1950-53). A "vstup" do demilitarizované zóny. Jsou tam vystavená letadla a tanky z války. Je tam několik památníků a Freedom Bridge, který byl po 50 let uzavřen, nyní tam mohou auta (většinou vojenská) nebo autobusy s turisty. Korejci k tomuto pamětnímu místu přidali zábavní park s kolotoči. To mě poněkud zaskočilo. Koupili jste si zde výlet autobusem za 200 Kč, jinak bychom se na další místa nedostali. 

V Imjingaku jsme nastoupili znovu na vlak a dojeli do Dorasanu. To je poslední, nejsevernější vlaková stanice v Jižní Korei. Další zastávkou je až Pchjongjang :-) Vlaky do Severní Korei jednu dobu jezdili, i když jen nákladní (Hyundai má nějaké závody v Severní Korei). Pak ani ty nemohli a poslední rok zase mohou. Do Pchjongjangu se mohou turisté dostat jedině z Číny nebo Ruska. V Dorasanu jsme už nasedli na autobus a pan průvodce nám povídal zajímavosti o oblasti a o historii. No, pravděpodobně hovořil o tomhle, my jsme mu nic nerozuměli, protože mluvil korejsky. 

Další zastávkou byl tzv. Třetí tunel. Severokorejci už mnohokrát chtěli provést invazi do Soulu. Když to nešlo po zemi ani vzduchem, tak by to mohlo jít pod zemí. Celkem se našly 4 tunely z různých období a z různých míst v Severní Korei. Všechny ale měly společný cíl, Soul. O prvním tunelu se Jihokorejci dozvěděli díky potůčku vyvěrajícího ze země. O třetím tunelu se Jihokorejci dozvěděli až díky uprchlíkovi ze Severní Korei (Severokorejci pak oficiálně tvrdili, že hledali uhlí :-D). Právě do třetího tunelu se dá nahlédnout a projít si jeho část. U tunelu jsme také navštívili muzeum a dívali se na krátký film v kinosále o Korei a o válce.

 

Poslední zastávkou byla Observatoř Dora. Je to jediné místo v Jižní Korei, odkud se dá vidět druhé největší město Severní Korei - Gaeseong. Nesmí se tam ale fotit, hlídají to američtí vojáci. K dispozici jsou alespoň dalekohledy. Pohled to nebyl nic moc, země byla po zimě ještě vyprahlá, město mělo několik velkých skleněných budov, jinak malé obyčejné nic moc domy. Podle wikipedie má Gaeseong 300.000 obyvatel. Mně se to odtamtud nezdálo. Ještě byly dobře zřetelné závody Hyundaie. Také bylo z observatoře krásně vidět na severokorejské hory, které se táhnou celým Korejským poloostrovem přes obě země. Řekla bych, že byly i celkem vysoké, působily na mě majestátně. Také byl z observatoře dobrý výhled na DMZ, občas byly vidět bunkry a také vesnička Panmunjeon. V této vesnici, která leží de facto na hranici obou zemí, byla v roce 1953 podepsána dohoda o uzavření příměří. Mohou tam i turisti, ale musí žádat o povolení na nějakých úřadech a stojí to asi 800 Kč. Nesmí tam Jihokorejci, jen zahraniční turisté. Ti tam nesmí přijet v obnošených džínách, sandálích nebo odhalujícím oblečení. 

Jelikož je DMZ posledních šedesát let přísně střežená, prospělo to tamější přírodě. Z DMZ se stala něco jako přírodní rezervace. Prý tam žijí vzácní jeřábi, korejský tygr, leopard amur a asijský černý medvěd.

I když bylo v roce 1953 uzavřeno příměří, technicky jsou obě země stále ve válce. A navíc vloni Severní Korea oznámila, že se již necítí být vázána dohodou o příměří. Poslední rok Severní Korea provokuje vládu Jižní Korei, zákaz vlaků na její území, později obnovené, pře o nějakou horu a horské turistické středisko, kam jezdili Jihokorejci a teď v poslední době ještě ta potopená loď. Ale Jihokorejci prý válku nechtějí, prý ze strategických důvodů. Každopádně ta potopená loď tady je "hot issue", poslední měsíc o tom neustále běžely zprávy.

NP Bukansan

V pátek měli studenti celé univerzity volno. Ale to ne jen tak bezdůvodně. V dubnu 1960 protestovali studenti proti autokratické vládě nového prezidenta. Přičemž volby byly s největší pravděpodobností zmanipulované. 19. dubna bylo policií zabito 125 studentů, kteří volali po rezignaci prezidenta. Mezi nimi byli 4 studenti z Dongguk University. Každým rokem v dubnu jednotlivé univerzity uctívají památku svých studentů tím, že hromadně vyjdou na horu Bukan. Každá škola v jiný den, všichni by se devatenáctého na horu nevešli.

Měli jsme sraz v 10 h v parku na okraji Soulu. Museli jsme jet nejprve metrem, pak autobusem. Cesta metrem byla pohodlná, když jsme ale chtěli nastoupit do autobusu, byla před námi skupina asi 200 lidí - lépe řečeno studentů z Dongguku. Autobusy jezdily co deset minut, časem jsme dojeli všichni. V parku jsme se řadili dle skupin - my jsme patřili do "international students". Další skupinky se jmenovaly podle oborů, fakult nebo zájmových klubů. A každá skupina měla určitý stejnokroj. My jsme vyfasovali modrá trička, klub feministek měl růžové mikiny...jen studenti buddhismu měli ty svoje hábity, které nosí i ve škole. Pak jsme každý vyfasoval lahev vody a my international students ještě svačinu.

Pak nás čekal asi tak dvouhodinový výstup. Normálně by trval kratší dobu, ale když jdou tisíce lidí po jedné pěšině, trošku to zdržuje ;-) Prý některé skupinky mohly zformovat tým a účastnit se závodu. Kdo bude na vrcholu nejdřív, vyhraje 500.000 W. Nicméně my jsme se dozvěděli o soutěži až v průběhu výstupu a registrace týmů byla už uzavřená. Při cestě nahoru jsme dostali šátky Dongguk University. A pak ještě nějaké kupóny. To byly lístky do tomboly, která se konala nahoře. Zajímavá motivace :-)

Dlouhou dobu jsem uvažovala, jak se ty tisíce studentů vejdou na vrchol. Ale když jsem některé viděla, asi by tam stejně půlka nedošla (překvapivě ale nikdo nešel v podpatkách). Mé úvahy byly tak jako tak zbytečné, šlo se přibližně do dvou třetin na plácek, kde se jednotlivé skupiny posadily k sobě do kroužků a společně jedly, pily a hrály hry. Když někteří vytáhli lahve (jakože hodně lahví) s alkoholem, pochopila, proč šli nahoru tak pomalu. Naše skupinka Čechů si posedala se zaměstnanci zahraničního oddělení. Podělili se s námi o jejich zásoby. Já jsem nestačila zírat. Kuřecí kousky z KFC, ovoce, masa, francouzské víno a malá Becherovka! My jsme byli absolutně nepřipravení, přispěli jsme jen sušenkami, alkohol jsme neměli žádný, chození po horách si představujem poněkud jinak. Ale tohle nebylo až tak špatné ;-)

Náladu nám kazil jen vrtulník, který nad námi furt kroužil. Jedna studentka z "policejní akademie" zkolabovala, tak ji spolužáci donesli na ten plácek a zavolali pomoc. Jenže vrtulník tam nemohl  přistát, ten plácek až tak placatý nebyl a všude navíc přistání bránily větve stromů. Nakonec ji museli vyzvednout na lehátku po lanech. Vzhledem k tomu to hodování a popíjení nebylo až tak příjemné, jak by mohlo být, kdyby se to nestalo.

Po tom, co se vše vypilo a snědlo, šlo se zase dolů. I když jinou cestou. My Češi jsme se ale rozhodli pokračovat až na vrchol. Aby ne, když už jsme měli větší část za sebou. Počasí bylo nádherné, sluníčko a teplo. Někteří z nás znali cestu, protože už dřív nahoře byli. Vrchní část Bukansanu je skalnatá a o to zajímavější. Musela jsem se skoro pořád přidržovat nějakých zábradlí, zvlášť když jsem to šla v sálovkách. Kdyby tam měli jít všichni studenti, bylo by to šílenství. Bukansan mám asi 800 m.n.m. a několik vrcholků. Nahoře byl krásný výhled na město i na další hory. Nedohlédli jsme na celý Soul, jen na jeho jednu část. Možná tak na čtvrtinu. I ostatní hory kolem vypadali moc hezky. Na některých byli turisté, tak se tam taky možná ještě podíváme. V jednom z údolí se nachází buddhistický chrám, odkud bylo slyšet až na vrchol Bukansanu modlení/zpěv mnichů.

Cesta dolů byla náročná hlavně na kolena. Došli jsme na nějaké parkoviště a k městské dopravě už vedla jen dlouhá velká asfaltka. Chytli jsme tedy taxíka. V pěti jsme se mu tam nasoukali. Zavezl nás k zastávce metra. Tam jsme ještě zašli do japonské restaurauce, kam nás pozvali zaměstnanci zahraničního oddělení. Byli jsme ale už utahaní, tak jsem si dali jen po pivku a jedno japonské jídlo. Ani si nepamatuji, co to bylo, jen vím, že to dost pálilo. Korejské jídlo pálí dost, netušila jsem, že i japonské.

Samcheon

Samchon je část Soulu, která leží prakticky v centru. Otázkou je, co všechno je centrum. Každopádně leží mezi dvěma významnými UNESCO památkami - královskými paláci. Původně jsem si myslela, že to bude čtvrť s obchody. Ale to je jen její jedna část. I když i ta je hezká, jsou tam malé kavárničky a obchůdky.

V druhé části, Bukchonu, se nacházejí staré domky postavené od konce 19. století až do padesátých let minulého století. Těmto tradičním korejským, často dřevěným domům se říká hanok. Žili tam tehdá zámožné rodiny, vysoce postavení úředníci a příslušníci královského rodu. Postupně některé nahrazovaly nové modernější budovy. Dnes si Korejci uvědomili jejich hodnotu, staré domy restaurují a dělají z nich muzea, řemeslnické dílny otevřené veřejnosti nebo kulturní instituce.

I když je Bukchon prakticky v centru, na sever leží velký park a kopce. A v dálce národní park Bukansan. Měla jsem tam pocit, jako bych ani nebyla v Soulu. Daleko méně lidí, méně dopravy a přitom to mám jen čtyři zastávky metrem.

První výlet mimo Soul

V sobotu jsem byla spolu s dalšími Čechy a Korejci na Odcházení. Pro Korejce byla hra dost náročná, je založená hodně na dialozích. Těžko mohli poznat některé narážky nebo ironii jen z titulků. Mně se představení líbilo, ale také mi některé pasáže nebyly jasné.

Po hře šla naše devítičlenná skupinka do Castle Praha. Po české hře na české jídlo. Restaurace byla veliká a měla hezký interiér. Zjistila jsem, že na jídelním lístku nebylo ani jediné slovo napsáno v češtině. I česká jídla se psala anglicky a korejsky.  Dali jsme si Pražské sladkokyselé vepřové (znáte toto české jídlo?), guláš v chlebu, hovězí s knedlíkem a italskou pizzu.  Českých jídel bylo na výběr asi šest, pak nějaká německá, italská a korejská jídla. Prostě všehochuť. To pražské sladkokyselé vepřové bylo nedovařené. Guláš byl výborný, jen Korejci netušili jak se jí, tak rozřezali chleba a guláš vytekl. Pizza byla taková průměrná, rozhodně ale ne italská. Hovězí bylo také výborné, bylo připravené na způsob ptáčka. Uvnitř vejce a nějaká zelenina. Knedlíkem páni kuchaři mysleli malinkou hrudku, která byla stoprocentně vyrobená z prášku, knedlík to připomínalo hodně vzdáleně. Aspoň že to pivo tam měli dobré. Za tuhle „úžasnou“ večeři o 4 jídlech a 10 pivech jsme zaplatili přes 2300 Kč. A to jsme se pořádně nenajedli. Toto byla s největší pravděpodobnostní má poslední návštěva restaurace Castle Praha.

Na neděli jsem si naplánovala navštívit UNESCO památku v blízkém městě Suwon. Od kolejí, kde bydlím, se tam dá pohodlně dostat za hodinu metrem a autobusem. Korejci považují Suwon za malé město. Má totiž jen milión obyvatel ;-) Důvod, proč tam jezdí turisté je Hwaseong Fortress. Hradby dlouhé necelých 6 kilometrů měly chránit město. Moc se ale neosvědčily. Dnes leží Suwon i všude okolo hradeb. Měli jsme konečně teplý slunečný den, procházka po hradbách byla tedy moc příjemná. Do města vedou obrovské zdobené i menší brány, taková vděčná místa pro focení. Zastavovali jsme se i u chrámů, které jsou součástí hradeb.

Došli jsme po hradbách na vyhlídku nad městem, byli jsme také u velké zlaté sochy Buddhy i na představení starověkých bojovníků před královským palácem. Moc teda nebojovali, půl hodiny slavnostně přicházeli, pak byl představen „král“, který si podával ruku s dětmi a s námi Čechy :-) Pak si usedl na křeslo a z výšky sledoval bojovníky, jak předvádějí své umění. To spočívalo ve střílení z nějaké starodávné pušky na terč. Ještě byli zajímaví lučištníci, kteří taky několik minut stříleli šípy na terč. Pak král zamával a představení skončilo. Do Paláce jsme nešli, protože se tam nahrnula spousta lidí.

Zašli jsme místo toho do centra města. Narazili jsme na trh, kde se opět prodávalo kde co. Ale viděla jsem tam pouliční řeznictví, které mělo vystaveno v pultu prasečí hlavy. Prý je to tady běžné. My jsme se chtěli podívat do katedrály, která byla krásně vidět z hradeb. Když jsme k ní došli, byl před ní postaven škaredý parkovací dům, kolem bytovky i malé domky. A ještě byla oplocená. Brzy jsme pochopili proč, žádná katedrála to nebyla. Ozýval se zevnitř křik dětí. Asi to byla katolická škola.

Pokračovali jsme tedy podél hradeb až do místa, odkud jsme původně vyrazili. Nachodili jsme toho včera  celkem dost, ale stálo to za to. Jakmile jsem nastoupila do autobusu a posadila se, usnula jsem jako mimino a probudila se až v Soulu.