pondělí 24. května 2010

Japonsko

Na začátku května mě přijela navštívit moje rodina - mamka a sestra. Ukázala jsem jim nejprve různá místa v Soulu. Bohužel jsem nemohla být stále s nimi, protože jsem musela chodit na výuku :-( U Soulu jsme nezůstaly a vydaly se objevovat Japonsko. Už jsme měly pár měsíců předem zajištěné letenky a ubytování. A ségra během té doby vypracovala perfektní itinerář, co navštívit a jak se tam dostat. Viděly jsme toho v Japonsku spoustu - buddhistické chrámy, hezkou přírodu i rušná města. Na následující mapku jsem nakreslila místa, která jsme navštívily.

Nebudu podrobně rozepisovat všechny památky, které viděly, ale radši popíšu rozdíly mezi Korejci a Japonci, jakých jsme si všimly.

Vzhled. 

Japonci mají větší oči než Korejci. Oblékají se podobně, ale někteří Japonci jsou daleko extravagantnější. Na český vkus nosí ženy v obou zemích šíleně vysoké podpatky a často kraťoučké sukně nebo kraťásky. U nás by takové slečny byly považovány za "lehké", v Japonsku a Korei je to ale úplně normální. Zato Japonku s výstřihem potkáte jen stěží. Barevně nevyčnívají, v Japonsku nosí unylé barvy šedou, béžovou atd., v jasných barvách jsem viděla jenom cizince. Na druhé straně někteří mladí lidé jsou oblečeni naprosto nekonvenčně (rozumějte šíleně): umělé řasy, hodně výrazný make-up, různě odbarvení, podvazky, propíchaní náušnicemi všude možně nebo naopak záplava růžových mašlí a volánů. Na jihu Japonska prý zase frčí styl EMO. 

Taky nás zaujala další věc. Měly jsme několik dní horké počasí, tak 30 stupňů a vůbec nikdo neměl odhalená ramena. Jediné v tílkách jsme tam byly my nebo další cizinci. Oni se zakrývali lehkými svetry nebo košilemi. Toto mají opět společné s Korejci. Ženy v obou zemích touží mít bílou pleť. Proto, když vysvitne sluníčko, nosí deštníky, aby se náhodou neopálily. Také se zde dají koupit krémy, které dělají pleť světlejší - naprostý opak našich samoopalovacích krémů. Jen se vyrábějí z rýže. 

A další zajímavost - v Japonsku asi mají drahé zubaře. Spoustu lidí tam totiž mělo totálně křivé zuby, často mladí.

Chování. 

Typické pro východní Asii je takové chování, aby nikdo ze zúčastněných "neztratil tvář". Proto místní obyvatelé projevují svoje pocity méně než u nás. A obvykle neříkají ne. Pokud se, ať už v Korei nebo v Japonsku, zeptáte místního obyvatele na cestu tam a tam, neřeknou vám, že neví. Koukají na vaši mapu a přemýšlejí, jak se z této situace dostat, aniž by museli přiznat, že neznají odpověď. Běžný Evropan ale Japoncovo/Korejcovo minutové zírání do mapy většinou nevydrží, poděkuje a zkusí najít někoho jiného. Dotázaný si vydechne, že nemusí odpovídat. Například tady se některým Čechům stalo, že je korejský taxikář radši dovezl jinam, než aby jim řekl, že neví, kde cílové místo je. Tahle vlastnost může způsobit cizincům nemalé potíže...Na obhajobu místních musím ale také říct, že jsou ochotní pomoci. Pokud vám například poradili špatnou cestu a za chvíli to zjistí, klidně i za vámi běží, aby vám řekli, že máte jít vlevo a ne vpravo. 

Japonci a Korejci necítí kolem sebe intimní zónu jako my. Nám je nepříjemné, když stojí někdo u nás na vzdálenost třiceti centimetrů. Tady se to vůbec neřeší. Například i když je metro plné, tak tam přistoupí do každých dveří ještě dalších pět lidí a pořádně ty pasažéry zatlačí zadkama. Několikrát jsme stály jen na jedné noze nebo na noze někoho dalšího, protože prostě nebylo místo. V Japonsku mají na jednom nádraží speciální zaměstnance na to, aby strkali pasažéry do metra a vlaků. 

Celkem mě zarazilo, že mladí Japonci nepouští v hromadných dopravních prostředcích starší. Když jsem jednou pustila japonskou babičku sednout, asi 5x se mi uklonila. Vedle sedící mladé školačky ani nemrkly. V Korei občas vídám, že mladí pouští starší nebo maminku s dětmi, v Japonsku jsem to neviděla ani jednou. 

Na druhou stranu Japonci se často uklánějí. Například průvodčí prochází vagónem (ani nekontroluje lístky, jen prochází vlakem) a na začátku i na konci vozu se omluví, že rušil, ukloní se a jde dál. Když se potká několik Japonců, všichni se vzájemně hrozně klanějí. Tady v Korei si pokynou hlavou. 

Velmi důležitý je věk, starší, byť třeba jen o jeden rok, je velmi vážený a má ve skupině hlavní slovo. Když se představujete, je vhodné říct nejen jméno, ale rovnou i věk, aby ostatní věděli, jakou pozici ve skupině budete zastávat. 

I když se to poslední dobou zlepšuje, postavení žen je tady daleko horší než u nás. Japonsko je tím pověstné. Žena chodí pokorně dva krůčky za mužem a ani nežblebtne. S taškami jde žena, muže ani nenapadne jí s nákupem pomoci, natož aby ji pustil první do dveří. Alespoň mají v japonském metru vagón určený čistě pro ženy. Proč byli v takovém vagónu i muži, mně zůstává záhadou. V Japonsku i Korei jsou projevy lásky na veřejnosti tabu. Mladí toto tabu ve velkých městech ale prolomili, celkem často se mladý pár drží za ruce. Obejmutí kolem pasu jsem viděla jen u smíšených párů (cizinec/Korejka), líbající se pár jsem zahlédla za celou dobu jen několikrát, a to většinou v šeru někde daleko od lidí. 

Jídlo.

Oproti Korei japonská jídla nejsou tak pálivá. Typické jsou ryby a další mořské potvůrky, rýže, nudle, zelenina, sójová omáčka, houbičky a fazole. My jsme vyzkoušely v Kjótu pravé sushi. Za talířek o dvou kouscích chtěli jen 18 Kč, což je proti pražským restauracím nabízejícím sushi směšná částka. Také jsme v Osace ochutnaly typické nudle "soba" - jsou připravovány z pohankové mouky, podávají se studené na bambusovém tácku. V Hirošimě jsme měly "okonimyaki" - palačinka ze zelí, vejce, speciální majonézy, popř. sýra a nudlí. Na vrch se dávají mořské plody nebo plátky vepřového masa. Všechno jídlo mi vždycky chutnalo. Žádný stánek nebo dokonce restauraci, kde by nabízeli hmyz jsme nenašly, asi jej Japonci nejedí. Typickým japonským nápojem je "saké", neboli rýžové víno. Zajímavé je, že se nikdy nepodává s jídlem, které obsahuje rýži. V Japonsku nás překvapilo, že mají na každém rohu nápojový automat. Opravdu na každém rohu. A obvykle ne jen jeden, třeba čtyři vedle sebe, po dalších sto metrech dva vedle sebe. Dehydratací v Japonsku zajisté nikdo netrpí.

Ostatní. 

Japonci mají vlastní japonské písmo. Zajímavé je, že knížky čtou zprava doleva, naše poslední strana je jejich první. A navíc text může být psán v řádcích nebo sloupcích. Časopisy jsou častěji v řádcích, knížky pak ve sloupcích. Viz obrázek - všimněte si, že strana 220 je vpravo a strana 221 je vlevo. Korejci mají také své vlastní písmo, ale čtou stejně jako my v řádcích a zleva doprava. 

Anglicky dobře neumí ani v jedné zemi. Nejvíce umí asi právě v Soulu, v menších městech už je to horší. V Japonsku jsou na tom ještě daleko hůř, v Tokiu se s některými mladými nebo kravaťáky z mezinárodních společností dá domluvit, běžný občan ze sebe vymáčkne jen yes, no, hello a straight. Zvláštní je, že v Korei i v Japonsku mají problém říci vlevo a vpravo, zatímco rovně znají. Nejlepší variantou je domlouvat se pomocí řečí těla.

Vůbec nejvíce umějí hello, to používají zejména děti, kteří na všechny bělochy křičí hello a dožadují se zpětné odpovědi. Stalo se nám to snad v každém městě. Navíc se chtěly s námi fotit nebo dělat interview. Prý do školy. Že to po nich chce učitel. Furt ty stejné výmluvy. Ze začátku  je to zábavné, později unavující. Korejské i Japonské děti podle našeho názoru prakticky nechodí do školy, jen jezdí po výletech (samozřejmě to zlehčujeme). Je ale pravdou, že jsme potkaly stovky, co stovky, tisíce školáků na všech možných památkách v obou zemích. Většina školáků má uniformy. Několik tříd jsme viděly na tokijském letišti, jak někam cestují. Dokážete si představit, že česká třída letí někam na výlet letadlem? Co do počtu zahraničních turistů, jednoznačně převažovali v Japonsku, v Jižní Korei jich je daleko méně. 

V Japonsku je také na ulicích více čisto než v Korei. Čím dále od Soulu, tím méně lidé dbají na pořádek (lidé dbají furt stejně blbě, jen je tam méně uklízecích čet). V Japonsku jich je asi dostatek, měla jsem pocit, že tam je přezaměstnanost. Například tři pracovníci hlídali uzavřený výjezd ze staveniště, nebo čtyři kužely na malé silnici museli hlídat dva zaměstnanci. Takové případy jsme viděly během pouhých 10 dní několikrát. V obou zemích je obvyklé, že na stavbách pracují starší. Člověk tam neuvidí mladé, jen muže od padesátky výše. Viděla jsem tu samé co u nás, jeden chlap pracuje, další tři se na něj koukají. Udivilo mě, že se při takových podmínkách staví rychle.

Stejně jako Japonci nosí unylé oblečení, kupují si nevýrazná auta. Bílá, černá, stříbrná, béžová. Vidět červené auto v Japonsku a Korei považuji za to samé, jako vidět dnes zelený trabant v ČR. V Korei jezdí auta stejně jako u nás, v Japonsku se jezdí vlevo stejně jako v Británii. Překvapilo mě, že tokijské metro provozuje více společností. Jízdenky nejsou přestupní mezi společnostmi, proto je náročnější se tam orientovat. A přesto, že je v Tokiu konkurence, což by mělo vést ke zlepšování služeb, v Soulu je metro hezčí, modernější a levnější. Za lístek v Tokiu na naše asi 44 Kč, v Soulu 17 Kč. Tramvaje v Korei byly v zrušené v 60. letech, v Japonsku taktéž, poslední místo, kde tramvaje jezdí, je Hirošima. Mnozí Japonci jezdí do práce nebo do školy na kole (po chodnících, stezky pro cyklisty jsou výjimečné). V Soulu kola tolik nefrčí (po chodnících místo toho jezdí motorky).

V Japonsku kouří čtvrtina populace, z toho většinou muži. Co se mi ale líbilo, že na ulicích byla vyhrazená místa pro kuřáky, jinak nebyli vůbec vidět. Přitom mohou kouřit ve většině restaurací. Cigarety se mohou kupovat i z automatů, které jsou rozmístěny na ulicích. Smí se kouřit až od dvaceti, prý mají kuřáci speciální kartičku, díky které mohou cigarety v automatu zakoupit. A prý mají Japonci speciální kuřáckou etiketu, například před tím, než si v restauraci objednají, si jednu vykouří; nebo například při kouření nechodí. V Korei se kouří daleko méně než v Japonsku, ženy kouří výjimečně. V restauracích se kouřit nesmí, jen  v barech.

Přidám ještě pár úsměvných zajímavostí. Vtipné bylo, že pokud má Japonec psa, musí ho patřičně obléct. Ať je zima nebo horko, vždy je psík trendy oblečený. Neviděly jsme tam žádného velkého psa, kromě slepeckého, všichni měli malé rasy. Korejci mají také občas pejska, ale někoho se psem jsem tu potkala snad jen dvakrát. Spíš častěji chodí na psy do restaurace, než by si s nimi hráli, na to nemají čas. K hlídání domu je Korejci také nepotřebují, kriminalita je tu velmi nízká.

V obou zemích jsou všude záchody zdarma. Neexistuje, že by se za ně muselo platit. Mají tu celkem často vyhřívaná prkénka a milión tlačítek s různými funkcemi, myslím, že je nemusím popisovat. Zajímavé je tlačítko, které přehrává zvuk potoku, aby přehlušil běžné zvuky vydávané na záchodech. V Korei i Japonsku mají jak turecké tak běžné západní záchody. V Korei se ale většinou vyhazuje toaletní papír vedle do odpadkového koše. Což není hlavně zpočátku moc příjemné a nějakou dobu trvá, než si na to člověk zvykne.

Japonci jsou úplní blázni do počítačových her typu pinball. V celém Japonsku existují tisíce heren, tzv. "pachinko". Chodí tam hrát nejčastěji dospělí chlapi. Ale jsou tam i ženy nebo mládež. Hry jsou založeny na populárních japonských komiksech, tzv. "mango" a filmech. Je tam šílený kravál ze zvuků všelijakých her. Přitom hráči tam tráví mnoho hodin denně. Já jsem tam byla minutu a už mi z toho třeštila hlava. Nepochopila jsem, jak tam můžou Japonci tak dlouho vydržet a co je na tom vlastně tak baví. Na rozdíl od českých heren tam hráči nemůžou vyhrát spoustu peněz (jakože pochybuju, že se u nás v herně dá vyhrát hodně peněz, ale to je jiná kapitola). Vyhrávají další míčky, pera, zapalovače, elektroniku, kolo nebo v nejlepším případě skútr. Oficiálně podle zákona je zakázáno dostat za výhru peníze. Často se dá ale hned vedle ve speciálním krámku vyměnit výhra za hotovost. A policie to toleruje. Můj názor - v Japonsku je stejný Kocourkov jako u nás.

čtvrtek 20. května 2010

NP Seoraksan

První víkend v květnu jsem bohužel nestrávila líbáním pod třešní, ale jela jsem na opačný konec Jižní Koree, do městečka Sokcho [sokčo].

Sokcho má přibližně 90.000 obyvatel, na zdejší poměry je to téměř vesnice. Leží na východním pobřeží u Japonského moře. Korejci ale tomuto moři říkají Východní, kvůli dlouholeté rivalitě od dob japonsko-korejské války. Nacházejí se tam pláže i krásné hory. Sokcho je totiž vstupní brána do národního parku Seoraksan, kam jsme měli namířeno.

Chtěli jsme přijet už v pátek večer, abychom mohli v sobotu brzy ráno vyrazit na nejvyšší horu národního parku. Zpočátku jsme měli drobné peripetie s najitím našeho hostelu, přijeli jsme totiž jiným autobusem (a výrazně dražším), než jsem původně chtěli. A ještě nás zavezl na druhý konec Sokcha. Mapu Sokcha kluci zapomněli tady v Soulu, takže jsme se orientovali jen podle vytištěné Google mapy, která nebyla zrovna ideální. Jeli jsme i přívozem, protože silnice na druhý břeh byla nedokončená. Zaplatili jsme za přívoz každý v přepočtu asi 3 Kč. Vzdálenost mezi oběma břehy byla asi 50 m. Mezi nimi bylo uvázáno ocelové lano, které sloužilo k "přitahování se" na druhou stranu. Pan převozník vyzval kluky, ať taky přidají ruku k dílu, nakonec nás dostali na druhou stranu jen oni, zatímco převozník odpočíval.

Hostel byl moc pěkný a jeho majitel moc milý. A dokonce uměl dobře anglicky. Poradil nám, kam zajít další den na výlet, jakými jet autobusy i kam zajít na večeři. Vyzkoušeli jsme jeho tip na blízkou restauraci. Za 120 Kč jsme mohli jíst masa a mořské potvůrky podle libosti dosyta. Mohli jsme si nabírat kolik masa chceme, a pak si ho sami opékat na hořáku uprostřed stolu. Dala jsem si tam mimo jiné pečenou chobotničku. Nebyla vůbec špatná.

Přecpaní jsme se odkutáleli zpátky do hostelu a museli v pět ráno vstávat, abychom stihli vyjít na nejvyšší vrchol národního parku, horu Seoraksan.

Naše vstávání nám ale nakonec bylo na nic. Na nejvyšší horu se nesmělo jít. Důvod nám nebyl dlouho zcela jasný a popravdě řečeno není mi jasný doteď. Prý jsme tam nemohli kvůli prevenci před požáry.  Na jaře je to celkem neobvyklé. A je to o to zvláštnější, že velká část hory byla ještě pokrytá sněhem...

Museli jsme tedy pozměnit plány a jít po trasách, kam chodí všichni turisté. Znamenalo to i přejezd autobusem do jiné části národního parku, tedy celkové zdržení několika hodin. Rozhodli jsme se vyjít na vrch Ulsanbawi. Bohužel tam proudily davy turistů spolu s námi. Ale cesta nahoru nebyla úplně nejlehčí. Šlo se zpočátku po betonové dvoumetrové cestě, pak po kamenech i po lesních pěšinách. Vrchol tvoří strmé skály, proto nejvyšší úsek je osázen kovovými schody. 

Nahoře hodně foukalo, ale byly odtamtud krásné rozhledy na okolní hory, na Sokcho i na moře. Až odsud jsme pořádně viděli nejvyšší horu národního parku v celé kráse. Byla mohutná a daleko více zasněžená, než jsme očekávali. Nakonec jsem byla ráda, že jsem tam nešla, bylo by to asi nad mé síly a rozhodně nad moje vybavení do hor.

Sešli jsme zpátky do údolí, kde jsme si prohlédli ženský buddhistický chrám. v údolí se také nacházely restaurace a různé stánky s "občerstvením". Několik stánků nabízelo k občerstvení larvy bource morušového. 

Už jsem je několikrát viděla prodávat na různých turistických místech, ale nikdy jsem se je neodvážila vyzkoušet. Slíbila jsem si ale, že než odjedu zpátky do ČR, musím je ochutnat. Navíc jsem při prezentaci v hodině English discussion and presentation na sebe dobrovolně vyzradila, že chci tyto larvy vyzkoušet. Larvičky se prodávají v kelímku za 2.000 W, tj. nějakých 34 Kč. Měla jsem co dělat, abych ochutnala - držela jsem jednoho bource asi 5 minut napíchnutého na mém párátku, než jsem se odhodlala ho vzít do pusy. Hezky jsem si ho pak rozkousala, abych poznala jeho chuť. A jak tedy chutnal? Byl šťavnatý a chutnal po masu. Nedokážu ho přirovnat k hovězímu, vepřovému, kuřecímu, měl prostě svoji jedinečnou chuť. Jedna larvička mi ovšem stačila, svůj úkol jsem splnila.

Jelikož jsme měli ještě do večera čas, rozhodli jsme se jít podívat na vodopády. To už byla krásná procházka podél řeky, posléze proti proudu potoka tekoucího z hor. Na této trase bylo naopak málo lidí, což jsme všichni uvítali. Večer jsme šli opět do "naší" restaurace, kde jsme se zase pořádně nacpali a někteří i napili ;-)

V neděli jsme si půjčili od majitele hostelu kola a jeli se projet. Byla to příjemná změna, na kole jsem neseděla několik měsíců. Jeli jsme se podívat do přístavu. Úplně mi to připomnělo mé oblíbené Dánsko, tamější přístav, pláž a lidi, se kterými jsem tam trávila čas. Tímto vás zdravím :-) Ještě jsme se jeli podívat k jezeru, kolem kterého vedla stezka pro cyklisty. Podél stezky kvetly třešně a malé bílé okvětní lístky nám padaly do vlasů. Bylo to nádherné.

Odpoledne jsme se projeli kolem dalšího jezera, poblíž kterého leží centrum města. Nakonec jsme se vydali na pláž, zuli tenisky a vymáchali si nohy v Japonském moři. Voda byla hodně studená, na koupání to zdaleka ještě nebylo. Za to jsme se tam všichni opálili. Chtěla jsem tam zůstat co nejdéle, ale nemohli jsme, museli jsme pospíchat na náš autobus zpátky do Soulu.