Univerzita v Horsens

Zdejší univerzita se jmenuje Vitus Bering. Název dostala podle slavného rodáka z Horsens. Sloužil v 18. století pro ruskou armádu a jeho úkolem bylo zmapovat východní pobřeží Sibiře či lokalizovat Japonsko. Mimo jiné ověřil, že Asie a Amerika jsou dva oddělené kontinenty. Znáte Beringovo moře? Je pojmenováno po něm.

Tato univerzita se nachází na okraji města, nedaleko menších fjordů a asi deset minut od moře. Na rozdíl od ekonomky v Ostravě je tato budova modernější a daleko přehlednější na orientaci. Sestává se ze šesti pavilonů, které jsou spojeny koridorem. Až na jednu výjimku. Mezi dvěma pavilony koridor zbourali a místo toho spojili sousední pavilony skleněnými stěnami a obrovskou střechou. Tím vznikl prostor, kde všichni studenti tráví volné hodiny a občas se tu konají různé školní akce.

Třídy se od těch českých liší tím, že jsou pro studenta pohodlnější. Lavice jsou dvakrát větší a v každé třídě jsou polstrované točící židle. Má to jednu nevýhodu, furt mám nutkání se při hodinách točit sem a tam :-) Na druhou stranu, počítačové vybavení je tu daleko za ostravskou ekonomkou. Zdejší počítače jsou většinou staré a šíleně pomalé. Nikoho to ale asi nijak zvlášť netrápí, protože tu stejně každý student má vlastní laptop.

Univerzita je otevřená 24 hodin denně, pouze ve večerních hodinách a o víkendech se lze dostat dovnitř jen pomocí čipové karty. Tu jsme dostali během prvního týdne. Museli jsme si nejdříve ve fotobuňce udělat pasovou fotografii. Naštěstí lze focení opakovat a až ve chvíli, kdy je student spokojený s výsledkem, se konečná fotografie odešle na technické centrum školy. Tam se studentská karta vyhotoví. Lze ji používat také pro přístup do knihovny nebo když potřebujeme něco vytisknout.

V rámci školy není menza. Můžeme se najíst v bufetu, kde se dá koupit teplé jídlo, zeleninové saláty nebo spousta druhů sendvičů. Ovšem ceny jsou na každodenní stravování poměrně vysoké. Dále zde najdete obchod s kancelářskými potřebami a učebnicemi. Většina literatury je nabízena v angličtině. To je sice skvělé, ovšem průměrná cena takové učebnice činí 1600 Kč. Tím tato prodejna poněkud uvadá na kráse.

K mému překvapení se tu nenáchází mimo fotbalového hřiště žádné sportovní zázemí. Vedle budovy univerzity se nyní staví technologický park a opodál nové koleje. Těch se ale nedočkám, dle plánu budou zprovozněny až v roce 2010.

První školní den

První hodina zde začíná v 8:20. Sympatické. Když si ale od tohoto času odečtu tři čtvrtě hodiny na cestu do školy, už to nezní tak příjemně. Zvlášť dnešní cesta na univerzitu byla hrozná. Měla jsem pocit, že mám v botech hřebíky, které mě při každém kroku píchají do nohou. Vydržet to čtyřicetpět minut není nic, co bych chtěla znovu zažít. Kolem mě projížděly po silnici spousty lidí na kolech. Normálně v džínách, sakách, kabátcích, občas některá slečna v podpatcích... Většinou to byli studenti, kteří mířili taky na univerzitu. Čím více cyklistů kolem mě projíždělo, tím víc jsem jim záviděla. A tak jsem se rozhodla. Kupuju si kolo.

Do školy jsem dorazila včas. Chvíli jsem hledala správnou místnost. Po nějakém tom bloudění jsem našla svoji třídu. Tam už čekala mladá sympatická účitelka. Začala hodina Market Communication. Bylo tam asi 12 studentů, z toho převážná většina Francouzů. Každý dostal "plán výuky", kde jsou uvedená témata, která budeme jednotlivé hodiny probírat a úkoly, které musíme do každé lekce splnit. Dále jsme dostali vytištěnou PowerPointku, podle které jsme pak probírali učivo. Toto je na Báňské stejné, jen materiály obvykle nedostáváme, ale tiskneme si je sami z internetu den předem. Ještě jsme od vyučující dostali něco jako skripta. Tento materiál obsahuje vybrané texty z různých knih vztahujících se k předmětu. Před každou hodinou si musíme jeden text nastudovat. To znamená přečíst si zhruba dvacet stránek. Už vím, jak budou vypadat moje večery příští čtyři měsíce. Budu je trávit s těmito texty a se slovníkem v ruce :-)

Market Communication mi končí před desátou a další hodina, Project Methodology, začíná až v 16:15. Mám tedy šest hodin volného času. Ten sice můžu trávit čtením daných skript, ale jak se znám, tak celou tuto dobu strávím on-line :-)

Už musím jít, čeká mě další hodina.

Ubytování

Bydlím v baráčku na Sonderbrogade 31 (kdo se na něj chcete podívat z ptačí perspektivy, mrkněte na maps.google.com - google ho neukazuje úplně přesně, leží naproti přes ulici, bydlím pod tou delší červenou střechou.) Má pět poschodí a já bydlím úplně nejvýš. Není tu výtah, jen úzké schody vedoucí strmě nahoru. S mým kufírkem to byla docela sranda vyjít tak vysoko... Ale holčina, jež mě vyzvedávala (Estonka Nelly, která tady byla na zimní semestr), mi s kufrem pomohla. Když jsme vyšly až nahoru, jen tak tak jsme popadaly dech.

Ta námaha za to ale stála. Nelly odemkla dveře hezkého podkrovního bytečku. Dala mi klíče, zodpověděla mé otázky a zase pádila vyzvedávat jiné studenty.

Vstoupila jsem do prostorné místnosti, kde se nachází menší kuchyňka, jídelní stůl, křeslo, měkkounká postýlka a šatní skříň. Z této místnosti vedou dveře do dalšího pokoje, který ale k mému překvapení byl už zabydlen. Jen jeho obyvatelka chyběla. Myslela jsem si, že je zrovna někde pryč a že se brzy vrátí. Dnes už vím, že zde bydlí Polka Olga, která tady byla od zimního semestru a nyní je na prázdninách. K „mému“ bytečku patří také koupelna, kde je sprcha, záchod a umyvadlo se zrcadlem :-). Celkově zde vybavení hodnotím velmi kladně, je to tu pěkné, čisté a poměrně nové. Nejvíc se mi líbí trámy, které celý byt zútulňují.

Obvykle když přijdu do nového bytu, tak první, co udělám, je, že se podívám z okna. Tady ale žádný výhled nemám. Jsou tu totiž střešní okna, ze kterých vidím jen kousek střechy protějšího domu a špičku kostela stojícího opodál.

Nevýhodou tohoto ubytování je, že se nachází daleko od školy. Podle googlu tři a půl kilometru. Procházka to není špatná, jen kdyby tady tolik nefoukalo. Vítr mi profukuje dokonce i čepici, tak zvažuju, že si tu koupím nějakou teplejší. Kdybych jezdila autobusem do školy, vyšlo by mě to velmi draze. Deset jízd přijde minimálně na 115 DKK. Výhodou je, že to mám jen pár minut do centra. Dnes jsem se byla zeptat na cenu nájmu a byla jsem příjemně překvapena. Měsíčně mě ubytování stojí 1600 DKK. Očekávala jsem, že budu platit nejméně 1750 DKK, jak uváděli na internetu studenti, kteří zde studovali vloni.

Internet. Zde na ubytování bohužel internet není. Ovšem tak praví oficiální dokument, který tu mám na pokoji. Když jsem si v něm přečetla "no internet access", vyrazilo mi to dech, protože jsem očekávala, že internet budu mít na ubytování k dispozici. Později jsem tady ale objevila „krabičku na internet“. Jenže přesto se nedokážu připojit. Všechny sítě jsou zaheslované. Doufám, že až přijede moje spolubydlící, tak mi s tím poradí a já vám budu moci psát častěji.

Snad se mi v mém novém bytečku bude líbit a prožiju tu skvělý půlrok!

Jsem happy

Dala jsem mikroekonomii!!!!!!!!!!!!!!! Juchůůůů

Cesta do Dánska

Je tomu sotva půlrok a zase jsem fuč... Ale nebojte, tenhle semestr uteče jako voda. Ani se nenadějete a budu zpátky doma. Navíc plánuju přijet zpátky do Ostravy na začátku dubna, kdy jsou tady velikonoční prázdniny.

Ale pěkně od začátku. Odcestovala jsem v pátek (30.1.09). Vlak ze Svinova na Prahu mi jel krátce po poledni. Ještě ve vlaku jsem přišla na několik důležitých věcí, které mi chybí. To potěší. Do Prahy přijel vlak načas. Tam jsem se setkala s taťkou, který mi pomohl dostat se na Florenc s mým maxi-kufrem, jenž važil asi 23 kilo.

Odtamtud měl odjíždět v 17:30 autobus Student Agency. Autobus to byl pěkný, čistý, kožené sedačky, včetně možnosti připojení na wi-fi. Příplatek za kufr po mně stewardka s řidičem nechtěli, ani mi jej neměřili ani nevážili. Ale i kdyby, můj kufříček byl do limitu. Z Prahy jsme vyjeli zhruba o tři čtvrtě hodiny později, protože jsme čekali na tři lidi, kteří jeli zpožděným spojem Student Agency ze Slovenska. Poslední zamávání a frrr na Ústí a pak na Německo.

Cesta ubíhala relativně rychle, po německých dálnicích to jen fičelo. Moc jsem se ale nevyspala. Neměla jsem tam moc místa na nohy. Pod nohama jsem měla batoh s notíkem, který se pod sedadlo ani nahoru do přihrádky nevešel. Alespoň jsem ho měla plně pod kontrolou. Vzhledem k tomu, že prostor pro nohy zabíral můj batoh, už jsem je neměla moc kam složit. Ale znáte mě, já se vejdu ledaskam, jen ten spánek nebyl příliš kvalitní. Vedle mě seděl asi šedesátiletý Slovák, brzy jsme si začali povídat. Je to vždycky zajímavé, takhle úplně někoho cizího poznat. Pán jel do Norska, kde už skoro 30 let pracuje jako provozní manažer hotelu. Hodně za ta léta procestoval Skandinávii, tak mi i něco poradil a dal nové informace. Kolem dvou hodin jsme dorazili k Baltu a čekali na trajekt do Dánska. Ten se plavil zhruba tři čtvrtě hodiny. Museli jsme vystoupit z busu a čekat na palubě. Chvíli jsem byla i na venkovní palubě, ale byla tam pořádná zima a všude kolem tma. Jediné, co šlo vidět, byly temné vlny hluboko pode mnou. Jízda Dánskem už mi uběhla rychle, probudila mě až stewardka, když hlásila, že za půl hodiny budeme v Kodani. Přijeli jsme tam zhruba o půl hodiny později, než bylo v jízdním řádu. To ale pro mě neznamenalo žádný problém, protože jsem si dala pro další přestup rezervu. Posbírala jsem si svých pět švestek a autobus pokračoval se zbylými pasažéry do Švédska a Norska.

Teď jsem se musela zorientovat a najít cestu k vlaku. Stáli jsme blízko kolejí, ale nádraží jsem zprvu vůbec neviděla. Naštěstí jsem nebyla sama, která vystupovala v Kodani a následně se potřebovala dostat na nádraží. Přidala jsem se ke skupince Čechů. Společně jsme se na nádraží nakonec dostali a dokonce bezbariérovou cestou, která ale znamenala mírnou zacházku. Přesun trval asi 15 minut, a to jsme šli necelý půl kilometr. Zjistila jsem, že mám společnou cestu s jedním Čechem, který taky jede studovat, ale do jiného města než já. Každopádně už v Dánsku nebyl poprvé, takže jsem se od něho dozvěděla taky pár dalších informací, které se můžou hodit. S nákupem jízdenky nebyl problém, stála mě očekávaných 314 DKK. Tj. skoro 1180 Kč. Mimochodem autobusová jízdenka z Prahy do Kodaně mě vyšla se slevou na 950 Kč. Na druhou stranu musím říct, že ten vlak byl čistý, pohodlný a velmi rychlý. Překvapilo mě, že „můj kolega“ si přikoupil za 30 DKK místenku. Dobře věděl proč - ač vlak vyjížděl v sobotu před sedmou hodinou ranní, 80 % sedadel už bylo zarezervovaných. Nad každým sedadlem je světelný panel, který ukazuje, zda je sedadlo volné, či je rezervováno. Naštěstí jsem našla volné sedadlo. Konečně se během jízdy rozednívalo. Nejhezčí moment byl, když slunce vycházelo, obloha byla krásně oranžová a sluneční svit nádherně ozařoval moře, most přes zátoku a vesničku s malinkým přístavem. Vlakem jsme se museli dostat dvakrát přes moře (mezi ostrovy Sjaelland/Fyn a Fyn/Jutský poloostrov). Poprvé jsme ho překonali tunelem a podruhé na náspu. Když se blížila stanice Horsens, začala jsem být nervózní.

Na příjezdu to bylo zařízené takto: předem jsem informovala univerzitu, kdy přesně přijedu a čím. Oni mi napsali mail, že mě v Horsens vyzvedne buddy. A kdybych měla zpoždění, tak mám volat na určité telefonní číslo. Do Horsens jsem přijela o půlhodiny dříve, nikam jsem nevolala, čekala jsem, zda někdo příjde…a nic. Pak jsem se zkusila zeptat dvou kluků, kteří tam taky stejně dlouho čekali, jestli nejsou studenti VIA University a oni že jo. Byli to Maďaři, prý už volali číslo, které jsme předtím dostali mailem. Za chvilku pro ně přijel kluk, který je nabral a zavezl na ubytování. Na mě tam už neměl místo. Tak jsem taky volala, od daného člověka jsem dostala číslo na holčinu, která by mě měla vyzvednout. Zavolala jsem jí a ona asi za 10 minut přijela taxíkem. Dovezli mě na moje ubytování. Taxík platila platební kartou od školy. To jsem byla příjemně překvapena. Zavedla mě na pokoj, dala mi klíče, zodpověděla mé otázky, rozloučila se a já zůstala v mém novém přechodném domově sama.

A víc už neprozradím, o ubytování a mém prvním dnu v Horsens napíšu příště.